„Slovanská vzájemnost“ byl způsob, jímž si početně nevelký národ, který právě procházel procesem jakési rekonstrukce po více než stopadesátiletém útlumu (nakonec existoval už jen jako pouhé etnikum), dodával sebevědomí. Lidé tehdy na základě romantických teorií připisovali velký význam jazykové příbuznosti (všechny moderní středoevropské národy se utvořily na jazykovém základě; dnes není účelné nad tím vzdychat, nezbývá, než to konstatovat). Slovanské jazyky jsou si navzájem bližší než např. germánské nebo románské. Přitom myšlenku slovanské vzájemnosti podporoval z politických důvodů nejmohutnější „slovanský“ stát, Rusko. Byla to tehdy jakási krycí ideologie ruského imperialismu. „Slované“ totiž znamenalo Rusové, potom dlouho nic a pak ostatní slovanské národy, jež byly nesrovnatelně slabší a z nichž tehdy navíc ani jeden (snad s výjimkou maličké Černé Hory) nedisponoval vlastní státností. Jednotlivé slovanské prvky byly v tomto virtuálním společenství namíchány formou koňskoskřivánčí paštiky. Obrovský kulturní rozdíl mezi jednotlivými slovanskými národy – především mezi těmi západoslovanskými a Ruskem – nebyl u nás brán v úvahu prostě proto, že o něm nikdo nevěděl. Rusko bylo daleko a bylo těžko přístupné nejen díky politickým okolnostem, ale i díky dopravním obtížím (uvidíme, jakým způsobem cestoval do Moskvy Havlíček).

Politický panslavismus by rakouské úřady netrpěly. Proto si čeští stoupenci slovanské vzájemnosti vymysleli vzájemnost kulturní a literární. Jejím hlasatelem byl především Ján Kollár, nebyl však zdaleka sám. Kollár byl člověk oplývající loajalitou k habsburskému trůnu a mocnáři. Jeho koncepce slovanské národnosti vycházela z představy jednotného slovanského národa, mluvícího slovanským jazykem, existujícím ve čtyřech „hlavních“ nářečích (viz citované Havlíčkovo „a ve čtyřech slovanských hlavních nářečích brebencuješ“): ruském, polském, českém a „illyrském“. Mezi „hlavní“ tedy nepatřila ukrajinština, běloruština ani slovenština (slovenský spisovný jazyk se v té době teprve ustavoval), kdežto jihoslovanské jazyky od slovinštiny po bulharštinu byly smíchány v jedno „illyrské“ nářečí. (Je zajímavé, že se tato představa jednoho národa s více nářečími v malém uplatnila po roce 1918 v čechoslovakistické koncepci, podle níž existuje jeden československý jazyk, který má dvě varianty, českou a slovenskou). Kollárovy sklony k slovanskému fantazírování se projevily nejen ve známých pasážích z předzpěvu k Slávy dceři, ale ještě výrazněji např. ve spise „Staroitalia slavjanská“, v němž se pokoušel dokázat, že staří Římané byli vlastně slovanského původu. Po porážce italského odboje z roku 1848 se kdosi pokusil prosadit, aby autor dostal za spis cenu na nějaké severoitalské univerzitě, což vyvolalo v italských univerzitních kruzích ještě větší pobouření než v Maďarsku, když učený jezuita Sajnovics zjistil, že Maďaři nejsou potomci Féničanů ani Attilových bojovníků, nýbrž že jsou jazykově úzce spřízněni s Laponci; rozdíl je jen v tom, že Sajnovics měl na rozdíl od Kollára pravdu. Kollárovy názory jsou pěkně shrnuty v kázání (Kollár byl luteránský duchovní) „Dobré vlastnosti národa slovanského“. Uvádí tam mj., „že za našich časů rozličné národy na zemi vidíme, jako k.p. národ Němců, Vlachů, Angličanů, Turků atd. Mezi všemi ale nynějšími národy v Evropě jest národ Slavů čili Slovanů najvětší a nejrozšířenější, tak, že se jejich počtu žádný jiný vyrovnati nemůže. Patnácte krajin hned menších, hned větších mluví s malým rozdílem až dosaváde jazyk slovanský; duší pak tohoto národu počítá se výše 50 milionů, ku kterým i my jako částka k celosti přináležíme, a jakkoli jeden od druhého odděleni jsme, přece jsme všichni bratří a sestry jednoho národu!“ Národ je podle Kollára „takové společenství lidí, kteří svazkem jedné řeči, rovných mravů a obyčejů spojeni jsou“ (právě v téhle věci měl o jednotnosti „Slovanů“ velké iluze). Mimochodem, v titulu zmíněné dobré vlastnosti národa slovanského podle Kollára jsou: „nábožnost, pracovitost, nevinná veselost, milování své řeči a snášenlivost“. Je zajímavé, jak málo to odpovídá představám, které mají jednotlivé slovanské národy (třeba my Češi) o sobě a hlavně o svých „slovanských bratřích“. Ostatně, naše ve světě nejproslulejší literární dílo, které v pravém slova smyslu znárodnělo, Osudy dobrého vojáka Švejka, lze vykládat nejrůznějšími způsoby, jen velmi obtížně však jako výron „nevinné veselosti“.

Podložit „slovanskou vzájemnost“ výkladem slovanské prehistorie se pokoušel Pavel Josef Šafařík ve Slovanských starožitnostech. Kniha, která měla vytvářet jakýsi předstupeň Palackého Dějin, nebyla v novější době vydávána, a není divu: jde o čirou cimrmaniádu, jež sleduje cestu Slovanů prehistorií cca od roku 1000 před Kristem a opírá se ze značné části o rukopisné padělky.

Falešné, deformované pojetí národní identity u malého, ušlápnutého a svou existencí dosud nejistého národa není jistě překvapivé, může však být docela nebezpečné. Například Josef Jungmann píše ve svých (neveřejných) Zápiscích: „Jsem upřímný, národnosti naší milovný Čech, ale všeslovanskému písemnímu jazyku i češtinu v oběť přinésti hotov, věda, že kterýmkoli nářečím píšíce vždy Slované bychom zůstali.“ Tak mluví nejvýznamnější z tvůrců moderní češtiny. Ač žádný velký hrdina, uřekl se v tom smyslu kdesi před více lidmi, doslechl se o tom jeho konkurent a oponent ve věci českého jazyka Jan Nejedlý, po tuzemském zvyku ho udal a Jungmann měl pak oplétačky s policií.

V šedesátých letech devatenáctého století se však už František Palacký na takřka tentýž problém dívá jinak. V polemice s profesorem varšavské university Makuševem (Rusem, Varšava tehdy patřila k ruskému záboru Polska), který navrhoval, aby „pro jednoduchost“ všichni Slované přijaly za spisovný jazyk ruštinu, přičemž by mezi sebou nadále směli v denních záležitostech komunikovat svým „nářečím“, reagoval dosti rozhořčeně a napsal mimo jiné: „Kdybychom však někdy museli přestati býti Čechy, pak nám bude moci býti lhostejno, staneme-li se Němci, Vlachy, Maďary nebo Rusy.“ Mezi Jungmannem a Palackým leží mj. právě Havlíčkovo vystoupení ve věci „Slovan a Čech“.

Jak vlastně přišel Havlíček ke svým „ruským“ zkušenostem? Po vyhození ze semináře se octl na nějakou dobu v existenčním vakuu. Jako jakési východisko mu Šafařík sjednal místo vychovatele u známého ruského slavjanofila, profesora moskevské univerzity Pogodina. A tak v říjnu 1842 odcestoval Havlíček do Vídně, stkal se s Pogodinem, přisedl do jeho kočáru a naplněn radostným očekáváním se vydal na cestu do Moskvy. Na hranicích ve Lvově (Lvov tenkrát patřil k Rakouskému císařství) však vznikl problém, Havlíček neměl platný pas pro Rusko. Nezbylo mu než zůstat ve Lvově a požádat o vystavení cestovního dokladu. Trvalo to asi dva měsíce. Během té doby se seznámil s Čechem Karlem Vladislavem Zapem, který působil ve Lvově jako úředník a byl častým přispěvatelem českých časopisů. V souvislosti se žádostí o pas se o Havlíčka intenzivně zajímala rakouská policie. Havlíček se obrátil se žádostí na kompetentní osobu, totiž lvovského policejního ředitele Leopolda Sacher-Masocha (tento člověk sehrál pak v době Bachova absolutismu značně neblahou roli jako policejní prezident v Praze; daleko slavnějším se ovšem stal jeho syn, rovněž Leopold, autor několika obskurních románů, díky nimž nechtě obohatil evropské jazyky o slovo „masochismus“). Ten věc postoupil služebním postupem přímo do Vídně rakouskému policejnímu prezidentovi Sedlnitzkému, který požádal o dobrozdání pražského policejního ředitele von Mutha. Z Muthova „kádrového posudku“ vybíráme: „Všichni (tj. Havlíček i lidé, s nimiž se stýká, bd) patří k onomu okruhu vlastenců, kteří pod rouškou pěstování české řeči a pokrytecké příchylnosti ke stávajícímu pořádku jsou více méně prodchnuti myšlenkou sjednati převahu čechismu, spojiti podle možnosti Slovany v jedno těleso a založiti pro ně ústavu podle zásad svobodomyslných.“ Tato charakteristika je lehce paranoidní, není ovšem zcela vycucaná z prstu. Navíc je to něco, o čem von Muth asi tušil, že to nadřízení chtějí slyšet: v podobném duchu se o českém národním hnutí vyjádřil i samotný kníže Metternich. Oba považovali spojení národního a demokratického hnutí za hlavní nebezpečí pro stabilitu Rakouska. Nelze zapřít, že se zrovna v téhle věci nemýlili.

Havlíček nakonec pas dostal, ovšem jen na rok. Pak měl žádat o prodloužení, které ovšem Sedlnitzky předem zablokoval. Havlíček se však po vypršení lhůty sám rozhodl k návratu, protože v Rusku už nemohl vydržet.

Ruské hranice tedy Havlíček překročil až v lednu roku 1843. Dostat se do ruského vnitrozemí nebylo tehdy jednoduché nejen z politických důvodů, ale i čistě technicky. Kdyby byl cestoval na podzim s Pogodinem v kočáře, trvala by mu cesta do Moskvy necelý týden. Takhle musel jet na otevřených saních, oklikou přes Kyjev, a na cestě strávil skoro měsíc. Do Moskvy tedy dorazil v únoru a ukázalo se, že Pogodin nečekal a místo vychovatele v jeho rodině už je obsazeno. Odkázal však Havlíčka na svého univerzitního kolegu (a rovněž slavjanofila) Ševyreva, v jehož službách pak Havlíček - k velmi malé radosti svého zaměstnavatele – strávil něco přes rok.

Ruské prostředí, a hlavně ruská každodennost, znamenaly pro Havlíčka opravdový šok. Projevovalo se to v maličkostech. Například: domorodé služebnictvo, nevolníci, byli prakticky otroci. Ševyrevovy děti byly navyklé je např. bít. Český plebejec Havlíček je za to ke zděšení rodičů bez milosti fyzicky trestal. Pro ruského bárina bylo něco takového naprosto nepochopitelné. Nebo: v rodině vychovávali zároveň chudého příbuzného, Ševyrevova synovce. Rodina mu dávala jeho podřízené postavení s ruským taktem najevo. Havlíček ho ovšem okázale upřednostňoval. Posléze přibyly také konflikty „ideové“. Takže když Havlíček nakonec odjel, rodina si oddechla a Ševyrev napsal Pogodinovi dopis (přičemž výslovně uvedl, že si přeje, aby s ním, až pojede do Čech, seznámil své české přátele). V dopise se mj. praví: „Přítomnost Havlíčkovu v mém domě pokládám za skutečné neštěstí… mohu podat svědectví, že se nikdy opravdově nesnažil poznat náš národ ani v jeho nynějším životě, ani v jeho dějinách“ (jak zakrátko uvidíme, měl Havlíček „nynější život národa“ přečtený poměrně dobře). „Když bydlil na venkově, nevšímal si nikdy zvláštností selského života ani nemluvil s lidem (!!!)…“

V létě roku 1844 tedy Havlíček roztrpčen opustil Moskvu a Rusko a oklikou přes slezskou Vratislav, působiště F. L. Čelakovského, se vrátil do Prahy.

Poměrně rychlé Havlíčkovo prozření z „ruských iluzí“ se výrazně projevuje v dopisech, které z Moskvy posílal do Lvova příteli Zapovi. Ještě v květnu 1843 je v zajetí toho, co mu nabulíkovali jeho slavjanofilští mecenáši: „Zabijákem ruské literatury jest ´Petěrburk´; tam má hlavní sídlo ona nenárodní strana literátorů, která se ďáblovským úsilím o to stará, podkopat rozum a mravnost šlechty vším neřádem francouzské, německé a jiných cizozemských literatur. Jenom zde v Moskvě jest několik mužů opozicí proti nim, ale posud velmi slabé… Ruský sedlák a kupec zasluhuje čest a slávu před celým světem, velikost karakterů těchto dvou tříd ruského národa jest snad nejmilejší mou myšlenkou, takový národ není v celé Evropě, a až on sebe ukáže světu sám, tenkrát poznají, co jest ruský pravoslavný národ. Posud jest to, co se ve světě jako Rus ukazuje, jenom hromada žroutů, hráčů, ukrutníků a kurevníků…“

Toto jednoduché vidění se už v říjnu téhož roku komplikuje: „Nyní bych Vám vlastně měl vymalovat, aneb alespoň zlehka nakreslit nějaký úd ruského velikána: neuvěříte mi, jak mi to nejde pod vúsy. Zdaleka je každá krajina, každá ves čista: ale když do ní přijedeš, nevyhneš se blátu a louži atd…. Neračte zapomínat, že tato naše veliká ruská říše hraničí s Kytajem (Čínou, bd), a že podle múdrého zřízení božího není na tomto světě žádný skok, ale všude hezky zvolna přechody od kaše až k oceli, od blechy k slonu, od Michla k Lessingovi. Atd. Atd. A jelikož… v Kytaji panuje až posud velká apatie, dřevěnost, hlúpost a jiné ctnosti, tedy i jiné či tento netento atd. …“

Podivný závěr tohoto dopisu je (mimo jiné) vysvětlen v dalším, z ledna roku 1844: „Celý ten poměr by se nechal vymalovati asi takto: tj. kdo z koho, ten toho. Zákony zde nejsú žádné. Každý je buď chlap nebo pán, a každý po německu oblečený každému v ruském kroji říká „ty“… Sedláci panští jsou po hovadech první páni v zemi… pracují sobě v noci a pánu ve dne, a Pánu Bohu se klaní a modlí jen potud, pokud jim pán dovoluje… o tom ale někdy až budeme trochu dál od Sibiře, kde nehodláme být měšťanem, znajíce už nyní zimu ´Gospodina Morozova´ osobně ze zkušenosti, zazpívám a zahudu jinou písničku než posavádní páni spisovatelé, kteří ji chválí co štěstí ruského sedláka… opravdu se bojím něco o Rusku hned nyní dát tisknout, abych toho snad sám později nelitoval, neboť dobře cítím, že oči mé, pokud jsem zde, všechno vidí hůř. Až se navrátím, budu smýšleti spravedlivěji…“ Opravdu, Havlíčkovy Obrazy z Rus, které publikoval po návratu, jsou v posuzování Ruska o hodně zdrženlivější. V dalším dopise, z dubna 1843, už Havlíček odhazuje zábrany: „Přál bych Vám slyšet Boďanského (ruský bohemista, bd) přednášet českou historii: ještě jsem nikdy neslyšel veřejně ex cathedra chválit Husa jako zde: Rusové již použili slovanství lépe než my; my jsme ho vymyslili a sušíme hubu, oni ale, ačkoli mu ještě ani nerozumí, již ho výborně podojili; tak kupř. berou s jakousi hrdostí a radostí podíl na celé naší slavné české historii: perou tím Němce do očí, že Slované (totiž my chudáci Čecháčci) vymyslili reformaci dřív než Němci, a mluví o tom tak, jako by to byli oni bývali, an zatím tenkrát ještě žaludy žrali. Podobně se chlubí, že Slované (totiž zase my chudáci Čecháčci) měli dřív konstitucí než Němci, an zatím na ně právě v tu dobu české konstitucí car pro vyražení pouštěl z Kremla medvědy!! Tak vidíte, jak má jeden rožeň a druhý pečeni. Není většího ´chvastovstva´, než na svaté Rusi! Dejte pozor, že se ještě jednou, až budou zas revolucí v módě, začnou Rusové chlubit : My Slované (totiž Poláci) máme velikou náklonnost k revolucí. Uvidíte, nos na to sázím! My ubozí Češi, kteří jsme s bolestí stavěli svou reformací a konstitucí, nesmíme se nyní ani zmínit o nich, tím méně pochlubit: a páni Rusové, kteří ani maltu nepodávali, mluví o tom, jako by to stavěli oni… Aby jenom Kollár mohl přijeti do Rus místo mne! On by si zoufal za to, čím sám k tomu slovanství pomáhal… A kdo chce Čechům opravdu dělat dobrodiní, ať je posílá na své útraty do Moskvy.“

A v květnu 1844, před odjezdem z Ruska, uzavírá: „Jsem totiž v stavu a mám chuť dokázat, že Rusové a mutatis mutandi Poláci nejsou naši bratři, jak je jmenujeme, ale mnohem větší nepřátelé a nebezpečnější naší národnosti než Maďaři a Němci, jazyky jejich a literatury můžeme použít, jak chceme, ale všechno strejčkování s nimi stranou.“ (Havlíček se stavěl k Polákům dosti nespravedlivě; vadilo mu ovšem, jakým způsobem, zacházeli – oni, stejně jako Rusové – s Ukrajinci, s nimiž se už za pobytu ve Lvově solidarizoval).

Po návratu z Ruska shrnul Havlíček své zážitky do cestopisných črt, vydaných pak souborně pod názvem Obrazy z Rus. Jsou o hodně zdrženlivější a méně vášnivé než citované části korespondence, přesto obsahují pasáže, které daly českému čtenáři plastický obraz ruské reality. První z následujících dvou úryvků je z črty nazvané Guljanie (což byla jakási „světská“ pouť kdesi v okolí Moskvy): „neobyčejný, vysoký, kulatý stan z bílého plátna, na vrcholu s carskou flagou, přede všemi jinými obrátil na se mou pozornost. Zdaleka viděl jsem ho kolem dokola obklopena zástupem lidu, který obličeji dovnitř obrácen ustavičně se proti stanu klaněl a kříže dělal. Zpočátku jsem ve své cizozemské, ruských obyčejů nepovědomé duši myslil, že tam je nějaký svatý obraz, kterému shromážděný národ svou úctu skládá. Přistoupiv ale blíže, viděl jsem, že to je kabák (kořaleční šenk). Vprostředku stálo několik velkých sudů a lejt kořalky, kolem dokola okolo stolu běželo široké koryto, nad nímž se kořalka nalévala, aby nic, co se přeleje, nazmar nepřišlo; vnitřku, ohraženi před návalem lidstva, stáli prodávající a nalévající. Poněvadž Rusové dle národního obyčeje ničeho, buď si to jídlo neb pití, nepožívají nepoklonivše se a neznamenavše se křížem, odtud taky to ustavičné klanění a křižování se okolo stanu. Ku pláči musí pohnouti lidumilného člověka ona nesmyslnost, dřevěnost, s kterou lid ruský, ouplně nevzdělaný v náboženství, na některých nepatrných formách lpí a přitom hlavní věc, smysl jejich, zanedbává. Poznamenav se tak svatým, tak významným znamením, nalije do sebe ubohý, nepoučený prosťák tolik zhoubného nápoje, až bez paměti jako dobytče někde nedaleko do trávy klesne! A jiní vedle něho stojíce rovněž se křižují a ožírají…“

Velmi pěkně taky Havlíček – v črtě „Kupectvo“ - představil ruské pojetí obchodu. z textu je cítit poněkud zděšený odstup synka ze solidní evropské kupecké rodiny k poněkud orientálním technikám ruského obchodování té doby: „Hlavní zásada ruských kupců jest dostati za zboží co nejvíce, bez ohledu, stojí-li za to či nic; přitom se již samo rozumí, že špatné zboží, mohou-li, také rádi za dobré prodají. Ruští kupci dokonce to neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá, obchod jest u nich, jako u všech východních národů, vojna bez krveprolití, kdo z koho, ten toho; ošiditi u nich jen znamená býti chytřejším a nikoli za nedovolenou věc se nemá, nýbrž ke cti slouží. Takové smýšlení v krajinách východních vyložiti se může z despotství a také s ním docela souvisí. Jak mezi pánem a poddaným žádné právo nestojí a moc jediná, ne pak mravní zásada rozhoduje, podobně i v obchodu platí jenom chytrost, síla ducha; jakousi podivnou důsledností považuje se ošizenu býti co pouhý a přirozený následek nezkušenosti, a kdo šiditi dovedl, vzal slušnou náhradu za převahu ducha a chytrost svou… Jako u nás v některých krámech zvláštní jsou nápisy ´zde se prodává za určitou cenu´, tak si musíme nad celým Górodem (= tržiště) mysliti velký nápis v oblacích ´zde se všeobecně dle možnosti šidí.´“

Havlíčkovi se Rusko jevilo jako primitivní společnost, která má s námi společné jen docela vnějškové znaky. Může českému národu poskytnout daleko méně užitku, než si tehdejší čeští vlastenci myslili, zato mu ale může být ve své imperiální chtivosti, obratně maskované „bratrskou“ ideologií, pořádně nebezpečné. Tento závěr se pak promítl do textu, o němž chceme především hovořit, totiž do článku „Slovan a Čech“.

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.