Revoluce v Rakousku z roku 1848, sedmdesát let nato celá monarchie, troskotaly na jednom základním problému: na konfliktu mezi národní emancipací a principy liberálně demokratického uspořádání společnosti. V tom, že tyto principy je třeba v životě národní společnosti uvést do života, se v obecné rovině všichni shodovali. Potřeby národní emancipace však vedly k tomu že byly v praxi zanedbávány a různě překrucovány. Úsilí o národní emancipaci se dostávalo do konfliktu s potřebou postavit společnost na nových, liberálních a demokratických základech. Sousedící národní společnosti (česká, polská, slovenská, maďarská a ovšem také rakousko-německá) si při své emancipaci navzájem překážely a cítily se nuceny tyto principy v „národním zájmu“ deformovat.

Míra pokřivení se od společenství ke společenství lišila. Češi měli výhodu, že obývali západní část monarchie, měli praktický kontakt s vyspělejším německým prostředím (Rakouské císařství bylo ve srovnání s většinou německých států a státečků zaostalá země) a byli tímto sousedstvím pozitivně ovlivněni. Proto Metternich doporučoval české společenství (jako ze všech „slovanských“ nejvyspělejší a nejvíc nakažené nebezpečnými myšlenkami) zvlášť pozorně sledovat.

Bylo by velkým zjednodušením vidět v tom jen černobílý konflikt liberálního individualismu a nacionálního kolektivismu. Problém habsburské monarchie v rozhodujícím období, tj. od konce třicetileté války do roku 1848, spočíval v tom, že nedokázala stmelit různorodou směs obyvatelstva v jeden politický národ. Pokusy Marie Terezie a Josefa II. o centralizaci a o zavedení společného (německého) úředního jazyka (pohnutky obou panovníků nebyly nacionální, ale osvícensky racionální – a ovšem taky klasický příklad toho, čemu se dnes říká „sociální inženýrství“) nemohly být úspěšné, protože vznikajícímu státnímu útvaru chyběla nějaká pojící, pro všechny srozumitelná a přitažlivá idea. Katolické náboženství, povýšené (nebo spíš ponížené?) v 17. století na státní ideologii, na to zjevně nestačilo (křesťanské náboženství se k něčemu podobnému ani nehodí). Habsburské državy zůstávaly náhodným shlukem teritorií shromážděných obratnou diplomacií i vojenskou anexí. Obyvatelé těchto území velmi často šilhali mimo území „říše“ (a něco jako rakouská říše existovalo de jure teprve někdy od roku 1804): což platí nejen např. pro Poláky a Italy, ale vlastně i pro rakouské Němce. Dalším národům monarchie byly bližší historické útvary, v nichž žili před začleněním do tohoto celku a které v tuto chvíli existovaly buď jen napůl, nebo dokonce jen na papíře: Maďarům historické maďarské („uherské“, jak se u nás říká) království, Čechům jednota někdejších zemí Koruny české. Pod vlivem romantických teorií (Rousseau a hlavně Herder) považovaly tyto národní společnosti zároveň za základní pojítko společný jazyk. Nemyslím si, že by to nebylo legitimní, jazyk jako dorozumívací prostředek hraje při utváření společenství významnou roli. Díky těmto národním hnutím byla ovšem monarchie vybavena obrovskou odstředivou silou, které ústřední orgány čelily jen s nejvyšším vypětím a která po zoufalých a neúspěšných pokusech o reorganizaci skončila tím, že říše byla na konci první světové války obrovskou politickou explozí roztrhána na cucky.

Všechna ta emancipační národní hnutí měla svou nezpochybnitelnou legitimitu. Rakousko si nedokázalo vytvořit „ideu“, kterou by dokázalo tak různorodé prvky integrovat (marně na to poukazoval v polovině šedesátých let 19. století František Palacký). Osobně si myslím, že něco podobného bylo nejspíš nad lidské síly. Rakousko-uherské vyrovnání zaručilo říši na půlstoletí stabilitu, bylo to ovšem kuriózní uspořádání, jakási „opoziční smlouva“ mezi dvěma státními útvary, a vytvořilo celek, který se ocitl v předposledním stádiu své existence: nedal se už reformovat, jenom držet nebo zbourat.

Taky proto, že soužití různorodých částí nebylo vlastně nijak politicky regulováno (regulace spočívá v usmiřování konfliktů a vyrovnávání zájmů), dostávala se v procesu emancipace jednotlivá národní společenství do osudových konfliktů. Na základě historických reminiscencí si kladla nárok většinou na daleko větší území, než jaké by odpovídalo etnickému vymezení toho kterého národa; území těchto virtuálních států se překrývala, což vedlo v té době k (rovněž virtuálním) válkám. Palackého představou o uspořádání Rakouska z roku 1848 byla federace na etnickém základě. Český stát (jako součást federalizované říše) neměl obsahovat území, kterému se pak před druhou světovou válkou říkalo „Sudety“. Zato k němu mělo patřit Slovensko, přesněji řečeno jeho etnicky slovenská část. Tato koncepce byla ovšem naprosto nepřijatelná pro Maďary, usilující o obnovu historického Maďarského království, a protože obsahovala jakýsi zárodek pozdějšího čechoslovakismu, zakládala i na příští konflikt se Slováky. V šedesátých letech se Palacký přiklonil k historickému hledisku (celek včetně „Sudet“ a bez Slovenska), což znamenalo neřešitelný konflikt s českými Němci. Tehdejší německé, ani maďarské, ani české nároky se nedaly beze zbytku prosazovat na základě liberálních a demokratických principů, ale jen za cenu jejich deformace (na tuto skutečnost poukázal ve svých analýzách vztahu malých středoevropských národů maďarský filosof István Bibó, jeho práce vyšly před časem knižně i v českém překladu). Tak monarchii zchvátil nacionalistický mor, jehož nebyla ušetřena ani česká společnost, ani Karel Havlíček.

Nešlo přitom o nějaké ďábelské plány různých mocenských uskupení. Na počátku těchto nejdivočejších konfliktů bylo často něco, co lze nazvat nedorozuměním. Když se představitelé přípravného výboru pro volby do celoněmeckého parlamentu obrátili s prosbou o účast na Františka Palackého (české země byly součástí německého spolku, z něhož měl vzniknout budoucí německý národní stát), odpověděl jim Palacký odmítavě, ale velmi zdvořile, přičemž jeho argumenty byly docela racionální: nemá k účasti na takové akci, která by znamenala zahrnutí české společnosti do německého celku, žádný mandát a upozorňuje, že zničení Rakouska by znamenalo vydání malých středoevropských národů na pospas kolonialistickým choutkám ruské říše (což se později opravdu stalo). Němečtí politici upřímně nechápali, jak je možné, že nějaké společenství (kterému by byli jistě ochotni zachovat „kulturní“ identitu, jenže ono usilovalo o politickou emancipaci) se tak vehementně brání té nesporné výhodě, aby bylo zahrnuto do tak velkého, silného a kulturně vyspělého celku (a ten celek byl opravdu velký, silný a kulturně vyspělejší). Zároveň měli ovšem taky hysterický strach ze „slovanské“ přesily a „slovanského“ nebezpečí. Když pak přijeli němečtí emisaři do Prahy, aby Čechy přesvědčili, vyústilo to nakonec ve velmi konfliktní situace. Zkušenost z konfliktu s Němci ovšem Čechům nebránila, aby se na druhé straně nechovali ke Slovákům velmi podobně jako Němci k nim.

Havlíčkova představa o budoucím uspořádání Rakouska je shrnuta v „Článku, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil“ z Národních novin roku 1848. Jediní Slované, říká se tam, mají opravdový zájem o zachování Rakouska, protože to shodou okolností (což je velmi významné) vytváří rámec pro jejich společnou existenci a chrání je před ohrožením z Ruska. To vše v situaci, kdy společný (západo)slovanský stát vytvořit nelze, protože západním Slovanům se zatím nepodařilo dospět k jednotě, kterou existence takového útvaru předpokládá, a jižní Slované jsou od nich územně odděleni. (Havlíček zjevně modifikoval své původní rozumné stanovisko, že „Slované“ jsou celek jen z vědeckého, lingvistického hlediska, a rozvíjel z článku „Slovan a Čech“ pouze „austroslavistický koncept“. O „Slovanech“ má přitom velmi dobré mínění: „Slované ještě nejúpřímněji svobodu pravou milují, oni jediní snad chtí rovnoprávnost všech národů rakouských, neosobujíce si přednost a panování nad jinými (pěkné mínění o sobě tehdy v Rakousku měli všichni, bd), chtí Slované rakouští jen tolik, aby byli rovni ve všem ostatním. Toť skutečně sami ke své cti říci a dokázati můžeme.“ A zároveň „my, rakouští Slované, máme největší potřebu a užitek z toho, když se Rakousko pohromadě udrží, poněvadž se tak i my Slované pohromadě udržíme…“ Což je nejlepší důkaz o tom, že „Slované rakouští skutečně upřímně o Rakousko smýšlejí: majíť z toho prospěch, a to se mi v tomto světě trvanlivější a bezpečnější pohnútka býti zdá, než všechny řeči o věrné oddanosti atd. atd.“. O dva roky později ve Slovanu uvažuje pak v obecné rovině: „Vůbec dle našeho mínění – podporovaného ostatně zkušeností dějepisnou – láska nějaká občanů k jistému státu nikdy se nedá vyváděti z nějakých povinností naučených, nýbrž zakládá se vždy na přirozeném citu, jenž slove národnost, dle kterého člověk se svými rodáky milerád zlý i dobrý osud nese, aneb se zakládati může na chladném rozumovém přesvědčení, že právě v tomto státu nejlépe jest žíti našemu národu, že státní spojení, ve kterém žijeme, nejvíce užitku nám poskytuje.“ Je zjevné, že vztah Čechů k Rakousku je pro Havlíčka ten druhý případ. Havlíčkův postoj k říši: je to pro nás v tuto chvíli výhodné z chladně rozumových důvodů (a v budoucnu to nejspíš tak výhodné nebude), trochu připomíná postoj Jána Čarnogurského k československé federaci z počátku devadesátých let minulého století. Je otázka, zda na takovém základě může vzniknout ovzduší důvěry, nutné pro existenci složitějších státních útvarů.

Pokud jde o vymezení vztahu mezi národním zájmem a demokratickými principy, vyjádřil se Havlíček v Národních novinách z roku 1849 zcela jasně: „Také jest národní rovnoprávnost nevyhnutelná a hlavní výminka každé opravdivé politické svobody“, protože v případě nerovnosti „občané té národnosti, která se zvelebuje, mají více práv, než občané zanedbané národnosti; oni se poznenáhla vytlačí ze všech ouřadů, nemají přístupu ke vzdělání, a tudy jsou uvrženi do nevyhnutelných škod, zkrátka nastane aristokracie plemene a národnosti. A poněvadž ve svobodných státech většina vládne, není pro onu národnost, která v menšině jest, i při nejsvobodomyslnější ústavě nikdy možnost, vybaviti se z tohoto ukřivdění… Proto jest ale hlavní starost každého národu, pojistiti si především svou národnost a jazyk jakožto nevyhnutelnou a první výminku demokratické rovnosti… tato životní starost musí předcházeti všechny ostatní, a kdekoli se jedná o nebezpečí národnosti, mizí všechny ostatní ohledy….“ Závěr je zjevně jakési krátké spojení a dal by se vykládat tak, že když jde o životní zájmy národa, musí jít všechna demokracie stranou (nehledě na to, že demokracie v moderním západním pojetí znamená nejen vládu většiny, ale také ochranu jednotlivce a ochranu slabších, ochranu menšin). Pro tragický propletenec protikladných zájmů v tehdejším mocnářství je ostatně příznačné, jak Havlíček pojímal česko-německé soužití v rámci Čech: „Rovnost mezi Čechy a Němci nerozumíme tak, aby všeho měli Němci polovic a Češi polovic. Toť bychom za velikou křivdu Čechů vždy považovali, neboť jest Čechů ¾ a Němců ¼ v zemi. Naše mínění jest: Čech i Němec užívej každý všelikého pohodlí strany národnosti své v ouřadech i ve školách, jinak ale Čechové přednost mají, poněvadž v Čechách jsme a většina Čechů“ (Národní noviny 1848). Popisuje přesně tu situaci, která by pro české Němce, pokud by používali tutéž logiku, kterou se podle Havlíčka v předchozím úryvku měli řídit Češi, znamenala, že ale jedná o nebezpečí národnosti a mizí všechny ostatní ohledy. Podotýkám jen, že kritizovat podobné výroky je dnes poměrně jednoduché, jenže tenkrát nešlo jen o principy, ale o konkrétní uspořádání vztahů mezi dvěma národními skupinami (jejich poměr si Havlíček poněkud upravil v duchu slovanské aritmetiky, ve skutečnosti byl 2/3 ku 1/3). Masaryk, v těchto věcech o hodně tolerantnější, v Naší nynější krizi napsal: „Byla a je první a hlavní politická důležitost, jak se dohodnout s Němci, zemi českou s námi od nejstarších dob obývajícími“ a navrhuje – v duchu Palackého federalismu – „ideu politického spojení jedné části německého národa s jedním národem slovanským: ve federaci rakouské federace česká“. Což je velmi vstřícné, ale zároveň asi jen stěží uskutečnitelné.

Je pravda, že později ve Slovanu volil Havlíček, pokud jde o vztah „národní“ a „demokratické“ ideje, podstatně vyváženější formulaci: „Úkol náš tedy jest, abychom… jak konstituci, tak národnost skutečně do života přivedli, nedávajíce se nikterak másti od svých národních a politických protivníků, z nichžto jedni (absolutisté a aristokrati) slibují nám, jestliže od svobody upustíme, národnost, a druzí (Němci), jestli od národnosti upustíme, svobodu. My však, jsouce Slované (zde by vlastně podle někdejšího Havlíčkova vyjádření mělo být Češi, bd) a demokrati, ani od jednoho, ani od druhého upustiti nemůžeme, nechceme mít ani národnost bez svobody, ani svobodu bez národnosti, což se také skutečně ani od sebe děliti nedá.“

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.