Nedávno se v jednom našem deníku objevila velmi sebevědomá úvaha o tom, jakou jsme my Češi světlou výjimkou mezi evropskými národy - jako jediní jsme si dali na prezidentskou standartu tak vznešené heslo, jakým je "Pravda vítězí". Český národ se tak symbolicky hlásí k vládě pravdy nad světem a dává tím najevo svůjidealismus a mravní absolutismus.

Heslo se na standartu dostalo v době největšího českého novodobého politického triumfu, ve chvíli naplnění tužeb po vlastním národním státu. Zrcadlí dějinný optimismus moderní české společnosti, optimismus, který ji provázel od počátků národního obrození a odlišoval ji od méně šťastných sousedů na severu i na jihovýchodě. Vyústil nakonec v přesvědčení, že událostmi v roce 1918 a bezprostředně po něm zvítězila naše pravdivá a spravedlivá věc, a protože je pravdivá a spravedlivá, je taky logické, že zvítězila jednou provždy.

Naši předkové tehdy ovšem netušili, co všechno je a jejich potomky ještě v tomto století čeká: události plné zvratů, zmatku a krve, triumfy nespravedlnosti a bestiality, v nichž jsme tvrdě inkasovali i štědře rozdávali. Po tom po všem je snad na místě trochu střízlivosti i skepse: v tomto nedokonalém světě bohužel vítězí nejen pravda, ale velmi často i sprostá, demagogická lež. A pokud už pravda vítězí, nikdy ne celá a nikdy ne navždy. Tu a tam se matně zrcadlí v té či oné dějinné události a stačí malé selhání odpovědných lidí, aby se nenávratně ztratila. Její cesta k dílčím vítězstvím je dlouhá, klikatá a nejistá; většinou zdaleka přesahuje omezený horizont osobního života jednotlivce. Náš optimismus je často iluzí čerpající ze stereotypů, v nichž jsme si navykli vnímat dějiny: častěji jako proces uskutečňování předem daných záměrů, než třeba jako smutnou přehlídku zmařených šancí.

Heslo, z něhož na první pohled čiší ušlechtilý idealismus, se nadto skoro samovolně obrací jako deštník ve vichřici: pravda vítězí - a tedy to, co vítězí, je pravda. Vznešená zásada se tak dostává do přímého sousedství pochybných tezí typu "co je skutečné, je rozumné", tezí, s nimiž tak rádi manipulují ideologové různých násilnických režimů. Není náhoda, že komunisté, tolik alergičtí například už jen na pouhé vyslovení jména Masaryk bez povinné byzantské proklínací formule, proti heslu na standartě vlastně nic neměli. A proč by taky - zvítězili jsme, tedy máme pravdu.

Přesvědčení o dějinách jako o řetězci vítězství pravdy vede k vytváření dějinných pseudomýtů: vznikem ČSR po první světové válce zvítězila pravda: spiknutí zlých sousedů ji na chvíli zatlačilo do pozadí, ale v roce 1945 se opět zaskvěla v plné kráse. Jedna z mocností, jež jí účinně pomáhaly na svět, se nato zpronevěřila svému úkolu, ale po čtyřiceti letech se pravda opět prosadila. Pojetí národních dějin jako procesu opakovaného sebepotvrzování - jaký je to rozdíl od předobrazu všech dějinných interpretací, Starého zákona: tam jsou dějiny řetězem selhání "vyvoleného národa", po nichž následuje nanejvýš pokorný a kajícný návrat k Bohu Izraele.

Mýtus o vítězení pravdy je křivým zrcadlem, které deformuje náš pohled na rozhodující dějinné události. Tak například překvapivý zvrat roku 1989 se nám jeví jako triumf pravdy, jejž nám dějiny byly vlastně tak trochu dlužny - a ne jako náhoda, jaká se vyskytne jednou za tisíc let, pád despotické veleříše, jejž neprovázela ani globální válka, ani žádné podobné kataklysma; ne jako veliká Boží milost, nezasloužený dar, jehož bychom si měli vážit a ze všech sil se snažit, abychom ho neprošustrovali.

Vznešená hesla by měl vystřídat realismus: pravda velmi, velmi často nevítězí; přesto je třeba bránit ji ze všech sil.

rok 1995, přesné datum nedovedu určit