Poněkud vypjatá společenská atmosféra po úmrtí prvního prezidenta ČR se stala životodárným semeništěm pro nejrůznější nápady, jak co nejlépe a co nejvíce uctít jeho památku.

V civilizovaných zemích se po prezidentech pojmenovávají ulice a náměstí a stavějí se jim pomníky. Zpravidla se tak činí poté, co zesnuli (pojmenovávání ulic a stavění pomníků už za živa navozuje nebezpečí, že ulice bude třeba znovu přejmenovávat a pomníky bourat; naše vlast tím má poměrně bohaté zkušenosti). Je zjevné, že to nemusí být honem honem. Rychlost a úcta spolu nesouvisí tak těsně, jak by si někteří lidé myslili.

V době vzrušených citů vzniká potřeba pojmenovat po zesnulém něco velikého, aby to stálo za to: tak mají v USA Letiště Johna Kennedyho a na Aljašce Mount McKinley. Poznamenávám k tomu jen, že oba prezidenti se stali během výkonu své funkce obětí atentátu a Američané je berou nikoli neprávem jako padlé ve službě vlasti. Že se to ani tehdy nemá přehánět, je vidět na tom, že (pokud se dobře pamatuji) po atentátu na Johna Kennedyho přejmenovali také Cap Canaveral, ale pak se museli vrátit k původnímu jménu.

Podobné nápady (na přejmenování letiště, tedy toho ruzyňského) se objevují i u nás. Vláda se prý bude podnětem zabývat. O hoře se, pokud jsem dobře informován, zatím neuvažuje. Kdyby státní smutek trval místo tří dnů šest, možná by došlo i na ni.

Jiný nápad má paní Davouze (viz dnešní Lidové noviny): je třeba zbudovat pomník, a to tam, kam zesnulý i podle jména patří, tj. na Václavském náměstí. Je tam dokonce místo, protože dosavadní pomník sv. Václava není umístěn symetricky ve středu bulváru, takže ten zesnulého prezidenta by se vešel vedle. Není jasné, má-li to být pomník jezdecký (Václav Havel jízdu na koni zjevně nemiloval) nebo pěší. Pokud bude pěší, vznikne asymetrie.

V tom případě (a vzhledem k tomu, že jsme uprostřed hospodářské krize) by možná bylo z úsporných důvodů nejlepší posadit zesnulého prezidenta na koně k přemyslovskému světci. Pak ale vznikne spor o to, má-li sedět před ním, nebo za ním.

Největší šanci má zákon. Na znění už se vláda usnesla: "Václav Havel se zasloužil o svobodu a demokracii". Je to jakási obměna toho, jímž byli poctěni T. G. Masaryk a dr. E. Beneš. Ti se zasloužili o stát (v případě dr. Beneše není úplně jasno, o který). Zásluha o svobodu a demokracii zásluhu o stát zahrnuje, žádný rozpor tu tedy není. Ministr spravedlnosti k tomu dodává, že "jde o naléhavou potřebu společnosti vyjádřit myšlenku". Pan ministr samozřejmě ví, že zákony v zásadě slouží k tomu, aby specifikovaly, poněkud zjednodušeně řečeno, kdo má být zavřen a kdo ne. Zde, vzhledem k tomu, že jde o ideu, se zatím zavírat nebude. Je to jen jakýsi pokyn, co si řádní občané mají myslit. K tomu ale v "buržoazní společnosti" zákony neslouží.

Nechci zpochybňovat to, že z dosavadních (a již zesnulých) prezidentů a "prezidentů" ČSR a ČR je kromě Masaryka Havel jediný, který si zaslouží úctu. Je otázka, zda by se ta úcta nedala vyjádřit nějakým méně bombastickým způsobem.

Senátor Jiří Dienstbier učinil v tomto směru krok správným směrem: "Já bych souhlasil s obsahem té věty, ale nejsem si jist, zda takové hodnotící zákony jsou nejlepším způsobem vyjádření úcty. Já ten zákon neodmítám, ale nejsem si jist, jestli je to ta nejlepší forma."

Samozřejmě že není, je to ta nejhorší forma. Na hledání a vybírání těch lepších je dost času. Pokud teď někdy neskončí ta cca dvacetiletá perioda svobody, která nám bývá dána k dispozici, a nastane dvacet hubených let, během nichž budou úvahy o uctění Václava Havla tak říkajíc odloženy k ledu. Já jsem v té věci zatím opatrný optimista.

Lidovky.cz 21. prosince 2011