Dělení lidstva na „obyčejné lidi“ a „politiky“ je podivné. Především, Miloš Zeman kdesi trefně poznamenal, že každý člověk je svým způsobem neobyčejný. Z toho lze vyvodit, že dělení je poněkud idiotské. Věnujme se tomu, proč.

Toto dělení společnosti připomíná jiná dělení: například „lid“ a „šlechta“; „pracující“ a „vykořisťovatelé“. Dvě „třídy“, mezi nimiž zeje propast. Zároveň je z nich cítit lehce nevolnická představa, že „politici“ jsou tu od toho, aby se o nás, „obyčejné lidi“, starali. Je to tak trochu sci-fi představa o mimozemšťanech, kteří na naší planetě přistáli, naslibovali nám hory doly a nakonec z toho nic nebylo.

Politika v tomto pojetí není veřejná záležitost, jak to odpovídá významu slova. Na jedné straně stojí „oni“, jejich povinností je se o nás starat. Na druhé straně „my“, kteří se na to díváme a konstatujeme, že jim to vůbec nejde, hlavně proto, že to nechtějí. V takto polarizované společnosti nemůže fungovat demokratická politika. Pohybuje se v křečích: lid pány po určitou dobu snáší, pak se vzbouří, v horším případě je vyvraždí, v lepším zavře či vyžene, a ve všech případech okrade. Po pánech vznikne ovšem vakuum, do něhož se vtlačí ti nejagilnější z lidu. Jsou zpravidla ještě horší než jejich předchůdci. V tomto procesu společnost pomalu, ale jistě degeneruje.

Vzniká otázka, co tedy mají „páni“ (politici) pro obyčejné lidi podle představ obyčejných lidí udělat, a co naopak dělat nesmějí, Toho se týká průzkum CVVM (předpokládám, že autorka se počítá mezi obyčejné lidi, páni jsou u nás totálně neatraktivní).

První a základní hřích „pánů“ (rozuměj politiků) je, že nestojí o to, co si myslí obyčejní lidé. Podle pětiny o to nestojí ani jeden, podle dvou pětin o to stojí jen naprostá menšina, podle třetiny o to politici nestojí „spíše“. Jen 6% jsou v této věci, pokud jde o politiky, optimisté.

Tenhle společný názor vypovídá poměrně málo: jen to, že „na nás kašlou“. Protože někteří obyčejní lidé si myslí jedno, jiní druhé. Obyčejní lidé se neshodnou na tom, v čem a jak, protože každý z nich si myslí něco trochu jiného a shodnou se jen na tom, že na ně jako na třídu kašlou (a je tedy třeba dát jim, samozřejmě v rámci demokratických pořádků, zahulit).

Pokud jde o pohnutky, které lid pánům přičítá, jsou bohužel zcela normální a v podstatě i legitimní. Drtivá většina si myslí, že se lidé zapojují do politického života proto, aby mohli ovlivňovat veřejné záležitosti. Jistě, od toho politika je, záleží jen na tom, jak a v čem je chce politik ovlivnit. Skoro stejně početná část je toho názoru, že motivem zapojení lidí do politického života je získání moci nebo osobní vyniknutí. To by bylo špatné jen tehdy, pokud by politikům o nic jiného nešlo. Když chce někdo ovlivnit veřejné záležitosti, potřebuje k tomu získat moc. A chtít vyniknout je lidské a naprosto přirozené. Podle skupiny jen o malinko slabší je účelem úsilí politiků prosazení zájmů spřízněné skupiny. Politika spočívá v prosazování zájmů, jde jen o to, jsou-li zájmy legitimní nebo ne. Politická strana je pro člena spřízněná skupina a ve stranách vznikají další spřízněné skupiny, křídla, neoficiální platformy apod. Politika je týmová práce. A tomu, aby v soutěži zájmů vyhrál ten nejsprávnější, je tu v normální demokratické společnosti politická pluralita.

Kupodivu ještě podivněji zní to, co „obyčejní lidé“ považují u „politiků“ za motivaci idealistickou. Víc než polovina lidí si myslí, že motivací politiků je „pomoci řešit problémy ve společnosti“.¨To je úplně bezobsažná fráze, cpali nám ji do hlavy v době, kdy jsme patřili do ruského komunistického impéria. A naopak záměr „prosadit svou představu o ideálním uspořádání společnosti“ zní už opravdu hrozivě: čím jiným se oháněli Lenin, Stalin, Hitler či Mussolini? Realistická politika vychází z toho, že idealismu je v politice zapotřebí, ale je nesmírně podezřelé, když se jím někdo ohání od rána do večera.

Hlavní problém, jak se zdá, spočívá v tom, že u nás existují „obyčejní lidé“ a pak politici, neobyčejní v tom nejhorším slova smyslu. Propast mezi nimi by bylo zapotřebí nějak zahrabat. Její existence svědčí nejen o tom, že politici kašlou na „obyčejné lidi“, ale především, že obyčejní lidé kašlou na politiku a politiky. A „politici“ ponechaní sami sobě, bez kontroly, pak snadno zdivočí.

Existují politologové, kteří vidí řešení v iniciativách tzv. občanské společnosti. Ty, co se uskutečnily u nás, byly vesměs krátkodeché a směšné, mohly by sloužit jako exemplární příklad toho, jak lze od ušlechtilých záměrů dospět k nulovým výsledkům: od Impulsu 99 přes Televizní revoluci až po Děkujeme, odejděte. Virem takto pojaté občanské společnosti byly nakaženy politické strany počínajíc Občanským hnutím, přes ODA, US-DEU až nejnověji po zelené, a podle toho dopadly. Nechci popírat smysl organizací občanské společnosti, pokud se věnují iniciativám zcela nepolitickým nebo tvoří jakési předpolí skutečné politiky. Ale skutečná váha politického života spočívá na politických stranách. Skutečná politická strana se ovšem neobejde bez toho, čemu Masaryk říkal „politická práce drobná“. Usiloval o lidovou politiku, v níž každý má své místo, každý může přispět – na tom místě, kde ve společnosti stojí a jaksi jen trochu navíc k tomu, čím se profesně zabývá: „I já jsem stát, národ a lid, musí si dnes říci každý, kdo politicky myslí, a co tedy žádá od státu, národu a lidu, plniž především sám. Nespokojenost naše neobracej se jen navenek jako u dětí a mládeže, hledejme příčiny nezdaru především v sobě“. Z toho plyne mj. také: pokud se „obyčejným lidem“ politika nelíbí, je třeba, aby slezli z tribun cirkusu, v níž ji jako nezúčastnění a taky ovšem nezodpovědní diváci sledují, aby do politiky vstupovali a angažovali se v ní, jaksi navíc ke své profesi a na té nejnižší politické úrovni. Naše zavedené i vznikající politické strany divočí, protože jim chybí normální členská základna. Jsou to účelová uskupení sloužící často jen společenskému vzestupu svého počtem omezeného členstva. K tomu, aby se to změnilo, by i ty nejsilnější (ODS, ČSSD) musely mít čtyřikrát víc členů, o nových pseudospasitelských formacích ani nemluvě.

Politický komentátor se takhle do praktické politiky zapojovat nesmí, stal by se z něho lobbista. Problém je v něčem jiném: u nás to teď vypadá, a průzkum CVVM je pěkným dokladem, jako kdyby se celá veřejnost skládala ze samých politických komentátorů. Praktickou politikou pohrdají, bohužel mimo jiné i proto, že jsou tak trochu líní. Nadávat je jednodušší.

2. května 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.