Mladá fronta Dnes přinesla minulý týden zajímavé informace o tom, jak Státní bezpečnost v době „normalizace“ sledovala dnešního prezidenta Václava Klause. Zájem StB vzbudily odborné semináře, které Klaus pořádal pod hlavičkou Československé vědeckotechnické společnosti v Československé státní bance. StB shromažďovala zprávy svých informátorů, Klause odposlouchávali, šťourali se mu za jeho nepřítomnosti v kanceláři a musel absolvovat pár výslechů. Nakonec StB intervenovala u vedení ČSB, což vedlo k okamžitému zákazu seminářů. Zákaz prý (podle doprovodného komentáře) způsobilo to, že Klaus prý sice nikdy nevystoupil otevřeně proti režimu, ale na semináře si zval i lidi, kteří byli ve spojení s Chartou77, a „osmašedesátníky“ vyloučené z KSČ.

Otištěné materiály jsou sice v tom či onom ohledu legrační (ukazují, že některé osobní vlastnosti pana prezidenta se od osmdesátých let minulého století nijak výrazně nezměnily), ale na druhé straně by je nikdo neměl bagatelizovat. Přispívají totiž k tomu, abychom tuhle naši minulost viděli méně ideologicky předpojatě.

Především: ty semináře byly velmi významnou událostí. Týkaly se odborných ekonomických záležitostí, ale vládla v nich svobodná atmosféra, věcnost a kritický odstup k situaci. Pravda, výzvy ke svržení režimu a nastolení kapitalismu tu nezazněly, ale co to znamená „otevřeně vystoupit proti režimu“? Charta 77 nevystoupila otevřeně proti režimu, nýbrž nabídla mu spolupráci v úsilí o dodržování lidských práv. Nebo to snad byla jen taková chytristika, aby je nezavřeli? Pokud ano, ať to někdo nahlas řekne.

Klaus se projevil jako dobrý manažer, člověk, který dokáže kolem sebe soustředit schopné lidi a přimět je k smysluplné aktivitě. Řada z nich – včetně jeho samého – nebyli ani chartisté, ani bývalí komunisté. Všeobecně nešlo o to shromažďovat chartisty a bývalé komunisty, ale zajímavé a schopné lidi. A šlo o to, lidi s vazbami na Chartu a bývalé komunisty z takových aktivit nevylučovat. Naopak nešlo o to, svrhnout režim, nýbrž o to, mít jasno o situaci (v tomto případě hospodářské) a o instrumentech, které by mohly vést k nápravě. To, že StB nakonec semináře zakázala, je důležité a svědčí to pro Klause. Dali tím najevo, že jim jeho aktivity překážejí a že vědí, že jdou vlastně proti nim. Užitečné věci bývají smrtelné. Pro Klause svědčí také to, že když se režim zhroutil, nebyl pro něj problém dát dohromady lidi, kteří byli obeznámeni se stavem věcí, v základních věcech byli srozuměni a měli jako jediní nějakou smysluplnou představu o tom, co dělat.

A nejpodstatnější věc je, že iniciativy tohoto typu – bylo jich celá řada, Klaus byl nejviditelnější a nejúspěšnější – nabourávají havlovskou ideologii o rozdělení české společnosti z doby normalizace na „zelináře“, kteří uzavřeli nepsanou smlouvu s režimem, a hrstku lidí, kteří zvolili „život v pravdě“ za pomyslnými hradbami disidentského ghetta. Byla tu i třetí cestička, vyžadující dost velké úsilí (taky intelektuální, vymýšlet ideologie o zelinářích a lidech pravdy je naopak velmi snadné), ale schůdná. Člověk musel něco obětovat (pohodlí, kus kariéry), ale ne tolik, aby se mohl vymlouvat, že jí nešel. Proto je třeba považovat – nejen v Klausově případě – řeči o „loajálních úřednících“ komunistické éry za dost velkou drzost. Ostatně, česká společnost po listopadu 1989 ideologii o zelinářích a lidech v pravdě jednoznačně odmítla. Lidé cítili, že se jim křivdí.

Tím nechci obhajovat Klausovu popřevratovou politickou dráhu. Jen mám dojem, že se ho musím zastat – i proti němu samému. Co znamenají jeho dnešní řeči o tom, že zveřejnění těch materiálů je jen „rozehrávání her“, že je to „absolutně nenormální“, jakási nesmyslná mánie? To vůbec není pravda. Je to důležitý příspěvek k tomu, abychom se na předlistopadovou minulost dívali méně černobíle, bez brýlí chartistické ideologie, věcně a spravedlivě.

LN, 18.6.2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.