„Jak se Evropané odvažují tento víkend oslavovat, když na kontinentu, který leží jen několik mil na jih od nás, jsou v Súdánu zabíjeni ti nejbezbrannější a nejslabší?“ Touto patetickou výčitkou začíná dopis, jímž se deset významných evropských intelektuálů (mj. Günter Grass, Umberto Ecco, Václav Havel) obrátilo u příležitosti summitu EU na čelné evropské politické představitele. Plný text výzvy přinesly v pondělí Lidové noviny.

Velkohubý, nabubřelý a v podstatě drzý text výzvy je příznačný pro intelektuálskou pózu, jaká se na evropské scéně zavedla v posledních desetiletích. Co vlastně potřebuje člověk k tomu, aby mohl svým bližním dávat lekce tohoto druhu?

První věc je přesvědčení o vlastním Poslání. V dopise se mluví o „naší sdílené víře v hodnotu a důstojnost“, kterou nese „zděděná kultura“. Německy se tento typ člověka nazývá Kulturträger, a to označení nemá nutně pozitivní význam. Kulturträger tohoto typu cítí zodpovědnost ne snad jen za svou vlast, ne snad jen za společenství, jehož je vlast součástí, ale rovnou za celé univerzum. Tato odpovědnost se snadno přijímá, protože toho, kdo se k ní uváže, fakticky k ničemu nezavazuje a nedá se nijak ověřit. Zato je jako dělaná k tomu, aby jí své bližní zahanboval. Podobně se chová majitel stroje na falešné bankovky. Díky svému neomezenému zdroji může držet v šachu všechny ty, kteří jsou odkázáni na velmi omezené zdroje pravých peněz. Samozřejmě jen do té doby, než to praskne.

Odvrácenou stranou tohoto sebevědomí je pohrdání bližními. Signatáři hovoří o „nicotné póze naší politické třídy“ a „impotentní bezvýznamnosti našich byrokracií“. Vzhledem k jejich zvučných jménům se sluší připomenout, že v tomto případě nejde o argumenty, ale o urážky.

V bližních je třeba navodit pocit viny: s provinilými se totiž lépe manipuluje. „Nesmíme se znovu zpronevěřit naší evropské civilizaci“ (rozuměj „nesmíte se“, a to tak, jak jste se už mnohokrát zpronevěřili). „Evropa, která dovolila Osvětim a selhala v Bosně“. „Zbabělost v případě Srebrenice“. Přitom Osvětim nedovolila žádná Evropa, ale pár nezodpovědných evropských politiků; lepší část Evropy se pak podílela na boji, který vedl i k likvidaci Osvětimi a zasloužila se o to, aby viníci byli potrestáni. V Srebrenici nešlo o zbabělost Evropy, ale o selhání jedné holandské jednotky. Když chcete někoho pořádně zahanbit, musíte nevěcně a emotivně přehánět.

Před publikum, které jsme takto donutili až k pláči, pak není nesnadné předložit různé neuskutečnitelné projekty, nikdo ze zahanbených si toho nevšimne. EU nebyla založena proto, aby čelila krutostem všude na světě, ale aby vnesla pořádek a mír do neuspořádaných evropských poměrů (čelit krutostem všude na světě má OSN, proto je tak málo akceschopné). Je jako každé lidské dílo nedokonalá, ale zatím se jí to jakž takž daří. To, co dokáže navíc nad toto své poslání, závisí na politických okolnostech. Je to praktická záležitost a možnosti se mění případ od případu. Pouhý morální imperativ nestačí. Je daleko poctivější a zodpovědnější nenadsazovat své omezené možnosti a nevzbuzovat falešné naděje, než budovat si pozici falešných proroků na bezmezném utrpení lidí, kterým ve skutečnosti nemůžeme pomoci. Úplně nejstrašnější by bylo, vzbudit u nich hezkým žvaněním iluzi, že jsme s to pro ně udělat víc, než je v našich silách.

To, co předvedli autoři dopisu, je exhibice morální krásy na hromadě mrtvol. Těžko se zbavit dojmu, že tak učinili hlavně proto, aby zvýšili svůj kurs na burze evropských duchovních hodnot. Přitom by bylo užitečnější, kdyby se byli omezili na to, že věnují část svých příjmů na humanitární pomoc trpícím v Súdánu. A pokud tak snad učinili, odpustili si tyto hloupé řeči navíc.

31. března 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.