Čeští historici mají kromě běžných denních povinností, společných s historiky na celém světě, ještě jednu navíc: musí soustavně a usilovně hájit národní zájmy. K tomuto úkolu si občas přizvou nějakého dobromyslného kolegu ze Západu, který dá už svou pouhou přítomností obhajobě národních zájmů šmrnc nezaujatého vědeckého bádání. Před nedávnem tu byl jeden ze Švýcarska: to je mimořádně šťastná volba, Švýcarsko je od pradávna pověstné svou neutralitou! Jeho úkolem bylo podat z tohoto neutrálního hlediska výklad toho, čemu se u nás v odborných kruzích říká „odsun“. Svou úlohu pojal přísně vědecky: „Jako historik se nezabývám tím, zda odsun byl dobrý nebo zlý. To je téma pro publicisty. Snažím se najít odpovědi na otázky proč a jak.“

V této souvislosti je třeba upozornit na to, že naši historici už na obě otázky odpověď našli. Odpověď na otázku „proč“ zní: byla tu dostačující příčina, totiž německý nacismus, takže se není čemu divit a nad čím se pohoršovat. A pokud jde o „jak“, je to taky jasné: tenkrát to bylo docela v pořádku, protože to dělali všichni. Dnes bychom to už nedělali, protože bychom asi měli malér. Naštěstí to už nepotřebujeme.

Předpokládám že švýcarský učenec výsledky bádání svých českých kolegů potvrdí a dá jim punc objektivity. V tuto chvíli mne zaujala jiná věc: podle učence vědci provozují svou práci, spočívající ve zkoumání podstaty věci. Nezabývají se takovými malichernostmi, jako je-li to, co se stalo, dobré nebo špatné. Vycházejí nejspíš z osvědčené teze: co je skutečné, je rozumné a basta. Bohužel je tu ještě zvláštní sorta lidí, takzvaní publicisté. Jejich zvykem je šťourat, remcat, rušit vědce v jejich bádání a znepokojovat lid, který pak nemá klid k tvořivé práci. V zemích bohatých a tolerantních jako je Švýcarsko, jsou, pokud tomu dobře rozumím, tolerováni. Zjevně je tam už nikdo nebere vážně. Možná, že je jednou bude možné tolerovat i u nás, když jsme za šedesát let od roku 1945 dospěli k poznání, že něco podobného jako tenkrát bychom si už dnes asi dovolit nemohli.

Nicméně v tuto chvíli je otázku neužitečné, plané a otravné profese nutno řešit. Nejlepším, řešením je, jak nás učí dějiny, odsun. Má u nás jistou tradici, zrovna v těchto dnech vzpomínáme jednoho, který byl po zásluze odsunut až do Brixenu. Odsun musí být náležitě připraven a zdůvodněn, přičemž je třeba vzít v úvahu, že i zde platí gottwaldovské: není publicista jako publicista. Existují totiž i publicisté hodní, s nimiž nejsou potíže, protože historikům, zcela vytíženým hájením národních zájmů, nepodrážejí zezadu nohy, nýbrž naopak jejich názory věrně papouškují a přispívají tak k uklidnění rozjitřených nálad ve veřejnosti (hlavně té komunistické). Pro tyto hodné publicisty je třeba stejně jako v roce 1945 zjednat výjimku. Na základě písemné prosby a závazku, že budou do budoucna za všech okolností sekat dobrotu, o jejím udělení rozhodne příslušný státní orgán, nejlépe Útvar pro odhalování organizovaného zločinu – ovšem až poté, co se ho podaří náležitě znormalizovat. Tak se naše velkodušnost v zacházení s publicisty (těmi hodnými, ovšem) stane tak zjevnou a tak zásadní, že před ní každý Švýcar sklapne kufry.

23. července 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.