aneb Případ nakladatelství Horizont

Po 46 letech zažívá naše vlast opět „normalizaci“ (první proběhla po srpnu 1968). Vzhledem k velkému časovému odstupu žije dnes už jen málo těch, kteří s tou první měli přímé osobní zkušenosti, a tak lidem většinou chybí potřebné protilátky a mají opět sklon chovat se jako čuňata. Období po ruské invazi v srpnu 1968 totiž nebylo jen dobou hrdinného, byť marného vzdoru, který započal srpnovým týdnem odporu, pokračoval manifestacemi po Palachově oběti a vyvrcholil brutálně potlačenými demonstracemi k ročnímu výročí okupace. Byla to – bohužel – i doba postupného sesuvu toho prostoru svobody, který tu v předchozích měsících spontánně vznikl, sesuvu, na němž se většinou zcela neúmyslně podílely drobnou mravenčí prací (tentokrát v tom nejhorším slova smyslu) statisíce mých spoluobčanů. Je tedy třeba jakési osvěty, která na konkrétních případech připomene, jak to tenkrát vlastně probíhalo. Zde je jeden dnes již skoro zapomenutý.

Zrození Horizontu

Horizont byl nakladatelstvím instituce s honosným názvem Socialistická akademie. Její původní název (trošku zjednodušuji) zněl „Československá společnost pro šíření politických a vědeckých informací“. Fungovala jako prostý nástroj bolševické propagandy až do počátku šedesátých let, kdy se bolševický režim začal poprvé rozkládat. Projevilo se to nejvýrazněji na jejím časopise Dějiny a současnost. Ten tehdy přestal dějiny „popularizovat“ a začal se jimi vážněji zabývat. Proto se všemocné ideologické oddělení ÚV KSČ rozhodlo provést nápravu věcí obvyklým způsobem, tím, že vyhodí šéfredaktora a redaktora. Jako převodní páka měl posloužit tajemník Společnosti Robert Horák, který se ovšem vzepřel, a tak letěl taky. Poté byl „ĎaS“ pacifikován.

Jenže co čert nechtěl, za tři roky se přivalil bouřlivý, zpočátku obrodný rok 1968 a v rámci „nápravy přehmatů“ se nejprve vrátil Robert Horák do funkce tajemníka, následně oba vyhození redaktoři do ĎaSu, společnost s dlouhým jménem byla přejmenována na Socialistickou akademii a začala jednat o získání nakladatelské licence (do té doby musela „své“ časopisy vydávat jinde). To se v chaotických jarních měsících toho roku povedlo, takže vzniklo nakladatelství Horizont. Jeho ředitelem se stal historik Emanuel Mandler, dlouholetý zaměstnanec Společnosti, který se kdysi podílel na zázračné „proměně“ ĎaSu. Mandler přivedl do nakladatelství a do jeho redakční rady pár spolupracovníků právě obnoveného časopisu Tvář. Poté byl v srpnu 1968 „obrodný proces“ završen nájezdem ruských tanků.

Pád Horizontu

Než se Rusové a jejich kolaborantská čeládka stačili pořádně rozkoukat, začalo nakladatelství fungovat a vydalo pár čísel časopisů a taky pár knižních titulů. Po Husákově nástupu k moci se však poměry rychle měnily. Hlavní likvidátor svobody projevu, ČÚTI (Český úřad pro tisk a informace), zakazoval jeden časopis za druhým a jednu instituci za druhou. V létě došlo i na Horizont.

Jakýsi „dobře informovaný zdroj“ přinesl tehdy z ČÚTI do Horizontu informaci, že není třeba se bát, vše zůstane v pohodě a při starém, jen musí odejít ředitel Mandler a šéfredaktor Churaň. To vneslo do vedení nakladatelství zmatek a oba jmenovaní dali najevo ochotu odejít, aby pomohli dobré věci. Jenže hned den nato ČÚTI bez cavyků všechny tři časopisy zakázal. Mandler a Churaň prohlásili, že se za těchto okolností funkcí nevzdají ani náhodou. Vedení Akademie tedy pochopilo, že je bude muset po starém dobrém zvyku vyhodit (tj. odvolat z funkcí). Věc však měla háček: smlouvu s oběma uzavřela na pět let samosprávná „rada pracujících“ (vymoženost obrodného procesu) a rozhodnout mohla jen ona. V „radě pracujících“ neseděli žádní papaláši, nýbrž Mandlerovi kolegové. Ukázalo se ovšem, že to v situaci probíhající normalizace není až tak velký problém: předseda akademie prof. František Kavka návrh dal, členové rady si pak Mandlera předvolali k projednání a jeden po druhém mu vykládali, že to odvolání je nejlepší nápad pod sluncem, že se tak zachrání nejen nakladatelství, ale i oba odvolaní, kteří tam budou moci dál pracovat na dobré věci, jenom se malounko uskrovní. A odvolali je. Nato Mandler, Churaň a ti, co do Horizontu přišli z Tváře, dali výpověď.

Tím se ovšem v nakladatelství rozpoutalo peklo. Mandlerovi kolegové si jeho rozhodnutí vyložili jako černou zradu: místo aby setrval a spolu s nimi dál držel ze všech sil pozice (tj. křesla pod zadnicemi), hanebně a kapitulantsky je opouští. Jak oni teď budou vypadat! A rozešli se oboustranně ve zlém.

A výsledek normalizačního procesu v Horizontu? Zanedlouho vyletěl i ředitel, jehož najmenovali na Mandlerovo místo. Vyletěl i předseda Akademie prof. Kavka. Nakladatelství i Akademie pak existovaly po léta dál, stejně zbytečné jako všechny ostatní normalizované instituce, a na jejich zbytečnosti se podíleli i ti, kteří je tímto svérázným způsobem zachraňovali. Jediné, co nakonec zachránili (ne všichni, ovšem), byla ta křesla pod zadnicemi.

Poučení z normalizačního vývoje

Rád bych nakonec poukázal na jakýsi archetyp tohoto chování – jistě jen v přeneseném, sekulárním slova smyslu. V Janově evangeliu přesvědčuje velekněz Kaifáš Radu (nikoli pracujících) o potřebě vydat na smrt Ježíše slovy: „Nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.“ V našem případě ovšem naštěstí nešlo o smrt, jen o odvolání z funkce. Radu (pracujících) se přesvědčit podařilo, novinka je v tom, že rada pak chtěla na odvolaných, aby sami uznali, že se jim vlastně stalo to nejlepší, co se jim mohlo stát. Když to neučinili, byli za zrádce.

Pozoruhodné je, že Kaifáš argumentuje, podobně jako to bylo zvykem za normalizace, „nedozírnými následky“: „Přijdou Římané a zničí nám toto svaté město i národ.“

Upozorňuji jen, že i kvůli těm, co na prahu normalizace uposlechli, pak naše vlast v některých významných ohledech dvacet let připomínala Jeruzalém po roce 70 n.l.

(Běh událostí jsem popsal podle pamětí Emanuela Mandlera)

7. července 2014