České noviny přinesly minulý týden zprávu o únorovém výzkumu programu Eurobarometr na téma „Evropská sociální realita“. Z obsáhlého materiálu novináři věnovali pozornost celkem po zásluze dvěma oddílům: „Jsou Evropané šťastni“ a především „Co Evropané považují za důležité“. Pozoruhodné je především to, jak si přitom mezi zeměmi EU vede Česká republika.

Otázky oddílu „co považujete za důležité“ jsou bohužel většinou tím či oním způsobem sugestivní: těžko si například představit člověka, který by tvrdil, že pro něho není důležité zdraví. Průzkum je v tomto bodě jaksi nadbytečný. Jiné hodnoty (rodina, přátelé, volný čas) jsou té povahy, že kdyby byly položeny šimpanzovi, on jim porozuměl a uměl odpovědět, reagoval by stejně jako ctihodní Evropané. Na další (práce, dobročinnost) existuje odpověď považovaná všeobecně za slušnou a sociálně žádoucí – zajímavé je jen, že dobročinnost dopadla v rámci sugestivních otázek relativně nejhůř.

Rozdíly byly jenom ve dvou věcech: politika a náboženství. Zde se evropský člověk, pokud jde o odpovědi, zjevně cítí být relativně svobodným. O tom svědčí taky velké kolísání:náboženství považuje za důležité od 28 po 88% lidí (evropský průměr 52%), politiku od 26 po 68% (průměr 43%).

Pozoruhodná je skutečnost, že občané ČR jsou v obou oblastech suverénně na chvostě: politika je důležitá pro 26%, náboženství pro 28% z nich.

Přitom v Evropě existují země, kde občané vysoko cení náboženství, ale politika se u nich netěší dobré pověsti (Polsko, Malta, Kypr, Řecko, na první pohled ty, které nepatří v rámci EU k nejvyspělejším). Jinde je vážnost, jíž se těší politika i náboženství, vyrovnaná a pohybuje se zhruba kolem 50% (Velká Británie, Německo, Lucembursko, Itálie, tedy relativně vyspělé státy). Občané dalších, rovněž vyspělých zemí (Holandsko, Dánsko, Švédsko), upřednostňují politiku a náboženství nepřikládají velkou váhu.

Česká republika je tedy v obojím na minimu, součet obou hodnot je rekordně nízký, blíží se nám jen postsovětské Estonsko.

Přitom tyto dvě aktivity, politika a náboženství, jsou jakýmsi lidským specifikem. Jím se odlišujeme např. od šimpanzů bonobo, které nám naše modré punčochy občas dávají za vzor. Znamenají starost o obec a starost o duši. Šimpanzi bonobo jsou jistě sympatická zvířátka, ale duší je Stvořitel neobdařil. To jistě není důvod, proč jimi pohrdat nebo jim dokonce ubližovat, ale je to dostatečný důvod, proč jim např. nepřiznat lidská práva. Kdyby se podařilo šimpanze bonobo zapojit do výzkumů Eurobarometru, uvedli by v rubrice politika 0, v rubrice náboženství rovněž nula. Ze všech evropských národů se jim v tom nejvíce podobáme právě my Češi. Rovněž v sousedním Polsku se politika netěší velké vážnosti a podle toho taky vypadá. Zato náboženství je tam na evropském maximu: že to má svou váhu, o tom se doposud přesvědčili všichni, kdo se kdy pokoušeli Polsko porobit.

Výzkum Eurobarometru bude v postkomunistických zemích poněkud ovlivněn tím, že politikou se tu rozuměla brutální technika, jíž ruské impérium s pomocí domácích zrádců ovládalo své kolonie. Odtud slavná teze „politika je svinstvo“. To je ale jen jakési částečné zmírnění tvrdosti výsledku.

Politika ani náboženství nám tedy nechybí. Pokud jde o druhou otázku, pocit štěstí, jsme dobrý evropský průměr: Šťastných je u nás 78%, z toho velmi šťastných 16% lidí. Štěstí je ovšem věc pomíjivá. Pokud v budoucnu v Evropě skončí čas pohodlí a blahobytu a nadejde čas tvrdých zkoušek, budou lidé, kteří politikou pohrdají a ničemu nevěří, bezbranní stejně jako jsou šimpanzi bonobo bezbranní proti lovcům, co je v tom nejlepším případě hodlají prodat do nějaké evropské ZOO.

4. března 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.