UDÁLOSTI: Mašínové
„Komunistický režim“ byl víceméně úspěšný pokus přizpůsobit českou společnost, předtím nepevně vázanou na evropský kulturní svět, ruskému samoděržaví, které se po říjnové revoluci modernizovalo do mimořádně nelidské podoby. Přizpůsobení znamenalo zrušení základních občanských svobod a oloupení statisíců lidí. Mocenské orgány přitom používaly brutální prostředky včetně mučení odpůrců a politických vražd. V takové situaci je ozbrojený odpor legitimní. Nemohu se zbavit dojmu, že lidé, kteří to popírají, činí tak proto, že režim považují tak trochu za svůj – samozřejmě s tím, že myšlenka byla čistá, jen realizace špatná, případně že to dobře začalo, ale pak se to zvrtlo. A že toto stanovisko zastává dnes vědomě či polovědomě - většina české společnosti.
Některé výhrady, vznášené dnes vůči činnosti skupiny bratří Mašínů, jsou nesmyslné. Například představa, že všechno dělali jen kvůli tomu, aby se dostali na Západ. Ve skutečnosti chtěli bojovat s režimem doma. K tomu potřebovali zbraně a peníze, opatřili si je způsobem, kým si je opatřují odbojové skupiny, a přišli při tom o život tři lidé, dva komunističtí policisté a jeden civilista. Teprve když zjistili, že provozovat takovou činnost v širším měřítku je prakticky nemožné a že jim hrozí smrt, rozhodli se dostat na Západ. To bylo tenkrát podstatně složitější než např. v sedmdesátých letech, kdy stačilo zaplatit si zájezd do Vídně. Neutíkali také za lepším bydlem, ale před šibenicí, a zároveň věřili, že budou moci v řadách americké armády bojovat s komunismem účinněji – třetí světová válka je na spadnutí. (V to tenkrát u nás věřil kdekdo a komunisté tuto víru podporovali, protože to byla záminka k teroru vůči vlastním lidem). A vyčítat jim, že místo aby spáchali atentát na Gottwalda, zapalovali stohy, je směšné, taková akce byla nad síly osamocené malé skupinky. Pokud jde o prostředky, které používali, jsou to prostředky, používané tradičně v odboji a partyzánské válce: např. na podzim 1944 provedlo ozbrojené partyzánské komando v Přibyslavi odvetnou akci za to, že místní četníci zastřelili jednoho z posledních velitelů nekomunistického odboje generála Vojtěcha B. Lužu. Přepadli místní četnickou stanici, všech pět přítomných policistů (z nichž jen dva se podíleli na Lužově smrti), „odsoudili“ a zabili. Tady ovšem začíná problém.
Mašínové se rozhodli vést občanskou válku a používali prostředky občanské války v době, kdy žádná občanská válka nebyla. Jak měly např. civilní oběti, třeba ten pokladník, poznat, že nejde o loupežné přepadení, ale o odbojovou akci? Asi by se byl bránil i pak – ale on nedostal šanci (podotýkám, že pokladník přišel o život při rvačce o jeho vlastní pistoli). Předpoklad, že stojíme na prahu světové války, se ukázal být mylným, odbojová činnost v širším měřítku neuskutečnitelná a Mašínům nezbylo než prostřílet se na Západ. Mluvit o vraždách a vrazích je přepjaté, ale na jejich činnosti v Česku leží stín jakési nepřiměřenosti, který by mi bránil, kdyby to bylo na mně, zvednout ruku pro jejich vyznamenání. Přitom nepochybuji o poctivosti jejich záměru a nemohu neobdivovat jejich statečnost a osobní nasazení.
Ve sporu o Mašíny se opět roztočil kolotoč nenávisti. Jeho generátorem je hlavně KSČM (přesvědčení, že hybnou silou dějin je nenávist, je ostatně základní kámen marxistické ideologie). Ale nejde jen o KSČM: plné nenávisti bylo to, co se dělo během obou prezidentských voleb (vzájemné pomlouvání obou kandidátů; řeči o kreaturách, prasatech, následně kravách, nepublikovatelné výlevy ministra Langra). Demokratická politika je prostředek, jímž se vybíjí a ze společnosti odvádí nenávist. U nás tak politika už od převratu nefunguje, míra nenávisti rok od roku roste. Komunistický předseda Filip označil veřejně vládu za nelegitimní. Ví, že si to může dovolit, i když na puč zatím ještě nemá. V rozbouřeném moři nenávisti tak bere za své autorita demokratického státu.
LN, 3.3.2008
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.
