Lidové noviny v pondělí informovaly o tom, že v největších švédských novinách Aftonbladet vyšla reportáž, podle níž izraelští vojáci unášejí palestinské mladíky, zabíjejí je a vyoperovávají jim životně důležité orgány. Ty se pak používají k transplantacím, zatímco mrtvoly pak vrací rodinám zavražděných. Reportáž se odvolává na „palestinské zdroje“.

Odhlédněme od věcné blbosti informace (kdyby to dělali, proč by mrtvoly, corpus delicti, vraceli rodinám?) i od problematičnosti zdroje (je to, jako kdyby se někdo byl v analýze Protokolů sionských mudrců odvolával jako na zdroj na carskou Ochranku). V sekularizované podobě se nám vrací téma známé i u nás z předminulého století: téma rituální vraždy. Je pozoruhodné, kdo ho šíří: noviny, které Wikipedie charakterizuje jako „bulvární list se sociálně demokratickým pozadím“. Něco podobného u nás zatím nemáme, snad se to po volbách změní. Je to svým způsobem pozoruhodné: česká sociální demokracie byla na přelomu 19. a 20. století jedinou stranou, která se za hilsneriády jednoznačně postavila proti rituální pověře. Dnes se v Evropě naopak rozmáhají narůžovělí „deštníkoví diplomaté“, kteří by rádi vyrovnávali mezi Izraelem a jeho islámskými nepřáteli stejně, jako kdysi jejich dědečkové vyrovnávali mezi ČSR a Hitlerem. Mohou se opřít o mohutnou intelektuální a mediální lobby. Jde jim o Spravedlnost: chtějí vyrovnávat mezi Izraelem (kterému mohou jeho schopnost bránit se zkomplikovat) a teroristy (kteří z nich mají srandu, protože vědí, že deštník jako bojový prostředek je neúčinný).

Nad otevřeným antisemitismem každý v Evropě právem ohrnuje nos. Šíří se tu ovšem překabátěný, narudlý antisemitisimus, který se schovává za paraván jakési pofidérní spravedlnosti, rovnosti šancí mezi kanárkem a kočkou. Evropští socialisté zjevně propadají omylu, cítí s islámskými radikály jakousi sociální solidaritu. Neopírá se snad o verš ze slavné písně: „teď duní právo v jícnu temně, a výbuch zazní naposled“?

Jistě, to, co napsal Aftonbladet, je vyjádření svobodného tisku a švédský ministerský předseda se k němu těžko může z piedestalu své funkce oficiálně vyjadřovat (stejně nemohl před časem dánský ministerský předseda odsoudit karikatury Mohameda). Taky nevím, zda má smysl bojkotovat zboží švédské firmy, která s Aftonbladet nemá nic společného. Rozhořčení izraelských politiků a izraelské veřejnosti ovšem plně chápu. Rázná odpověď je možná a nutná na stránkách svobodného tisku. Nevím, zda ve Švédsku už někdo reagoval.

Svoboda tisku znamená bohužel i svobodu psát hnusárny. Svoboda tisku ovšem ve svobodě psát hnusárny nespočívá. Má smysl jen tehdy, když pak někdo hnusárnu za hnusárnu označí. Což tímto činím.

Lidovky.cz, 25.8.2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.