Časopis Respekt zveřejnil v čísle 42 obsáhlý článek o případu agenta-chodce Miroslava Dvořáčka, který byl v padesátém roce odsouzen na 22 let. Na jeho zatčení se měl svým oznámením na komunistické policii podílet i spisovatel Milan Kundera. Nato se zvedla vlna rozhořčených reakcí Kunderových fanynek ženského i mužského rodu. Mají jedno společné: takové informace se nesmějí zveřejňovat, protože jsou lživé. Smysl zveřejnění nějaké informace ovšem mimo jiné je, prověřit, nakolik je pravdivá a nakolik ne. Podle reakcí těch, co o tom dosud psali, to vypadá, že se to nesmí.

1. Ad fakta

Základem článku v Respektu je zápis, který učinil jakýsi „příslušník“ SNB v den Dvořáčkova zatčení. Nemám důvod ho nepovažovat za autentický. Praví se v něm, že se ten den dostavil na oddělení SNB v Praze 6 Milan Kundera a „udal, že na této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studentu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Tento si prý k ní dal do úschovy 12 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne dne 14. 3. 1950“.

Na základě takového sdělení (někdo potkal známého, a ten si u něho uložil kufr) žádná policie, ani komunistická, žádné vyšetření nezahajuje a nikdo taky s takovým oznámením na policii nechodí. Kundera musel policii aspoň naznačit, že má nějaké podezření a proč, a policie sama musela mít nějaké další informace. V zápise se dále praví: „Podle prohlášení Militké Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel.“ Podstatnou informaci tedy podle zápisu policii sdělila a na stopu ji navedla paní Militká (nikoli z vlastní iniciativy, což není nedůležité). Jenže s tou „příslušníci“ mluvili až po Kunderovi. Proto není důvod pochybovat o tom, co řekl literární historik Zdeněk Pešat: přítel paní Militké Miroslav Dlask mu jako členu stranického výboru na FF UK oznámil, že udal Dvořáčka na SNB. To by vysvětlilo skutečnost, nad níž se Kunderovi obhájci pozastavují, totiž proč paní Militkou nezavřeli – pan Dlask (její pozdější manžel) ji svým udáním vytáhl z maléru.

Problém je tedy, jak se zdá, rozložen mezi tyto tři lidi: Kunderu, Militkou a Dlaska. Nemohu přitom zamlčet, že i v jednání pana Dvořáčka je pro mne cosi problematického. Nejen že (jak tvrdí odborníci) svým kontaktem s Militkou porušil základní pravidla konspirace: navíc ji vlastně zatáhl do riskantní odbojové akce bez jejího vědomí a výslovného předběžného souhlasu. Jistě, takové věci se stávají, ale není to podle mne úplně korektní.

2. Uhdeho obhajoba Kundery

To jsem považoval za nutné předeslat, než se dostanu k vlastnímu předmětu tohoto článku, totiž k rozhovoru s bývalým předsedou PS Milanem Uhdem, který pořídila pro sobotní LN Renata Kalenská. Uhde byl v šedesátých letech redaktorem pozoruhodného brněnského časopisu Host do domu a Milana Kunderu už předtím dlouho osobně znal. Z rozhovoru je taky jasné, že ho měl a má osobně velmi rád, a proto se ho snaží obhájit. Dělá to poněkud nešťastným a velmi příznačným způsobem.

Pan Uhde hájí Kunderu z nařčení, že by byl zrádce. Nic podobného ovšem v článku z Respektu není, pojem „zrada“ se objevil v německém listu Die Welt. (Podobně nikdo neobviňoval Kunderu z konfidentství nebo dokonce z toho, že byl agentem StB.) Je tu jen podezření, že v jednom konkrétním případě někoho udal, přesněji řečeno se na udání podílel. Taky není pravda, že by podstatou udání bylo, jak píše Uhde, že by udaný byl „proti socialismu“. Tím, že se chytá očividného přehánění, si Kunderův obhájce svou roli velmi zjednodušuje.

Uhde dále v rozhovoru mluví o době, kdy se to stalo: bylo to v březnu 1950, ještě před politickými procesy, kdy komunisté ještě neukázali zuby. To ale není pravda, Heliodor Píka byl popraven v červnu 1949 a komunisté ukázali zuby hned po puči.

Nepřesvědčivě působí i tvrzení, že Kundera tehdy „jednal v duchu hodnot, které vyznával“. „Dnes se to krásně soudí! Protože už víme, že komunismus byl zločinný! Ale co s lidmi, kteří to nevěděli? … Máme právo z dnešního hlediska soudit smýšlení člověka z roku 1950?“ K tomu je třeba především říci, že smyslem zveřejnění jistě nebylo vynést nad Kunderou soud, ale přispět k poznání té strašné doby. To, že jde o jednání, o němž každý dobře ví, že takové věci se nedělají, je doprovod, který od události, o níž je řeč, bohužel nelze oddělit. Už vůbec nikdo nesoudí Kunderu za „smýšlení“, jde o jeden konkrétní čin (ostatně jsem přesvědčen, že údajné aktéry příběhu nemotivovalo přesvědčení, ale hlavně strach, ne nepochopitelný). Pokud jde o zločinnost „komunismu“ (tedy ruského komunistického systému), byl zločinný od samého počátku. Někteří to věděli už předem, jiní na to přicházeli bolestně během času. Po ruské invazi to už věděli všichni a takové pozdní prohlédnutí nemělo valnou cenu). V duchu hodnot, které vyznávali, jednali i nacisté, není to žádná obhajoba (zkuste si nahradit ve výše uvedených citátech z Uhdeho rozhovoru slovo „komunismus“ slovem „nacismus“ – ukáže se, jak jsme hodní sami na sebe a přísní na jiné, tj. v tomto případě na Němce). A tvrdit, že minulost nelze soudit z dnešního hlediska (oblíbený argument obhájců vyhnání sudetských Němců) by znamenalo učinit zbytečnou historickou vědu, která je, pokud za něco stojí, vždycky také soudem nad minulostí.

Motivy Milana Uhdeho jsou zjevné: kromě toho, že ho s Kunderou pojí přátelství, připadá si jako mnozí jiní sám osobně napaden. Napsal kdysi pár básniček, za které se dnes stydí, a říká k tomu: „byl jsem sociálně zanedbaný, strašně omezený, ale nebyl jsem darebák“. Problém je v tom, že lidé se od sebe neliší tím, že jedni dělají hlouposti a občas i darebáctví a druzí ne, ale jen v tom, že jedni jsou si svá selhání schopni připustit a sami před sebou se za ně stydět, a druzí ne. Pokud je zpráva o udání pravdivá, má to ovšem, pan Kundera velmi těžké: je totiž obrovitý rozdíl mezi tím, napsat pár pitomých básniček (nebo z blbosti agitovat před rokem 1948 pro komunisty) a přispět k tomu, že se někdo octne na čtrnáct let v bolševickém kriminále.

Nakonec pan Uhde dospívá k podezření, že za „útokem na Kunderu“ stojí spiknutí nejmenovaných českých spisovatelů, kteří ho mají v nelásce. To je poněkud paranoidní a navíc prakticky totéž vytáhli na pochybovače o pravosti Rukopisů v osmdesátých letech devatenáctého století jejich obhájci. Nepohodlná sdělení nelze jednoduše vyřídit tím, že se poukáže na nekalé úmysly těch, co je vyslovují – je to nevěcné a nekorektní.

Zabýval jsem se tak podrobně tím, co Lidovým novinám řekl Milan Uhde, hlavně proto, že na jeho vyjádřeních je pěkně vidět, jak obtížné to mají někteří někdejší přesvědčení komunisté se svou minulostí, a jak je jejich argumentace podobná: mysleli jsme to upřímně, mýlili jsme se, ale nejsme darebáci. Na minulost se nelze dívat dnešníma očima (jakýma tedy?). A naši kritici nás napadají z nízkých pohnutek.

Je to poněkud laciný způsob obhajoby.

19. října 2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.