Václav Klaus zhlédl nový film o Janu Husovi (resp. jeho první část) a řekl pak na jakési besedě, kterou pořádal jeho institut a kterou on moderoval, že soudě podle toho, co právě zhlédl, musel být Hus homo politicus par excellence, když se neustále snažil vloudit do přízně králům a královnám. Tak o tom aspoň píšou v Babišově MfD. Řekl bych, že takové věci (obecně vzato) dělá občas kdekdo (dělal je i Václav Klaus, když se po převratu etabloval – neříkám vloudil se do přízně, protože by to bylo neslušné - v Občanském fóru a u Václava Havla) a není na nich an sich nic špatného – jde o to, ve jménu čeho to člověk dělá a jak si přitom počíná. Taky je třeba vzít v úvahu, že ten film ani literární předloha, podle níž je vyhotoven, nemusí být docela věrohodným, případně může to být otřesná konina.

Já se to bohužel nikdy nedovím, v žádném případě na něj nepůjdu, jsem už starý a obávám se, že bych to nevydržel. Děkan Husitské teologické fakulty Lášek na diskusi prohlásil, že dnešní ateistická společnost může Husa pochopit v zásadě jen skrze jeho svědomí. Zastávám extremistický názor, že dnešní ateistická společnost nemůže pochopit vůbec nic a vytvářet z pedagogických důvodů „portrét Husa pro ateisty“ mi připadá beznadějné a směšné. Hus je pro mne zajímavý a podnětný tím, že dospěl k závěru, že v krajním případě má člověk právo odvolat se proti světským institucím (a církve jsou taky světské instituce, nedokonalé pozemské realizace Svaté církve obecné) osobně k Bohu. Dělá to totiž čas od času každý člověk, který myslí něco opravdu „smrtelně“ vážně (jako že Hus to myslil smrtelně vážně). Proto si ho velmi vážím (přičemž kritizovat ho jistě taky lze, jako každého smrtelníka). Jak to jde přiblížit ateistovi, nevím.

Hus má ovšem taky strašnou smůlu – letošní oslavy šestistého výročí jeho upálení kontinuálně navazují na oslavy našeho vítězství a osvobození v roce 1945 a vytvářejí dohromady jeden odporný vánočkovitý jiráskovsko-postbolševický spletenec, který bude jen těžko k přežití (tedy aniž by se z toho člověk nakonec nepoblil). To vše ve znamení slavné stalinistické armádní písně: „S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed, jsme zbraň i hráz rodícího se míru, jsme nových dnů přední úderný sled!“

Václav Klaus se ve zmíněné diskusi pozastavil nad tím, že jiný účastník prohlásil Husa za „takového disidenta 15. století“: „Nevím, jestli byl Hus disident. Přinejmenším proto, že toto slovo tehdy ještě neexistovalo. Vymyslili si ho někteří jedinci v 70. a 80. letech, aby se stali slavnými, a podařilo se jim to slovo prosadit natolik do všeobecného jazyka, že to byl skoro nejgeniálnější čin, který udělali.“ Jednak bych řekl, že slovo disent, disident, se v politickém slova smyslu začalo používat v souvislosti s ruským bolševickým impériem nejdřív na západě a už v šedesátých letech. Já ovšem byl taky disident, a tak slova V. K. chápu jako hezké ocenění i mých aktivit: dělal jsem to proto, abych se stal slavným a je to ještě tak to nejgeniálnější, co jsem kdy učinil. V každém případě mi šlo o tu slávu, jak říká V. K., a protože už ji mám, tak abych doložil pravdivost jeho slov, já na ty placky a peníze, co se v babišovských Nových pořádkách rozdílejí za účast na „odporu proti komunismu“ - no, víte co.

O Janu Husovi jsem před třinácti lety napsal do událostí fejeton, najdete ho zde.