Česko-německá deklarace měla zjevně umožnit budoucí spolupráci obou zemí, aniž by bylo napříště nutné se na politické rovině vracet k problémům vyplývajícím ze společné nepříliš dávné minulosti. „Obě strany … prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“ České straně šlo navíc o to, aby touto cestou dosáhla odškodnění pro české oběti nacismu. V deklaraci se konstatuje, že „společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti“ a zároveň obě strany uznávají, že „spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit“. Tomu všemu se v podstatě nedá nic vytknout. Pokud jde o minulost, obsahuje deklarace z německé strany „přiznání odpovědnosti“ za rozbití ČSR a nacistický teror, z české strany „politování“ nad tím, že poválečnými deportacemi německého obyvatelstva bylo způsobeno utrpení a křivdy nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. V souvislosti s tím je řeč o „excesech (hromadných zločinech na vyháněných) a o zákona č. 115/1946 Sb., který jejich pachatele vyvinil. Je tu jakási lehká asymetrie mezi německým „přiznáním odpovědnosti“ a českým „politováním“. Nicméně na základě obojího dospívají česká a německá strana k závěru, že spáchané křivdy patří minulosti a že nyní zaměří své vztahy do budoucna. Přitom každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Tím zůstaly Benešovy dekrety jaksi mimo hru.

Až potud by se mohlo přes dílčí výhrady zdát, že text odstraňuje politické problémy, které v souvislosti s minulostí ležely mezi českým a německým státem. Problémy tím nemizí, ale ztrácí se z obzoru česko-německé politiky. Prohlášení však obsahuje z německé strany taky významný a velmi problematický ústupek, který se dotkl vnitřních poměrů ČR, totiž veřejné diskuse o českých zločinech poválečného období.

V deklaraci se v článku 2 říká: „Německá strana si je vědoma, že nacionálně socialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytváření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.“ Této formulaci je těžké něco vytknout, tak tomu opravdu bylo. Bez nacistické okupace, teroru a hromadných zločinů by sotva kdo z českých politiků na myšlenku vyhnání přišel, a pokud ano, nepodařilo by se mu pro ni získat souhlas ve společnosti i souhlas mezinárodní a prosadit ji. Jenže článek 1 jde ještě dál: „Příčina a následek ve vztahu k minulosti nesmějí být opomíjeny.“

Teorie „příčiny a následku“ je jakýmsi průnikem fyzikálních zákonitostí do lidských dějin. Následek neodvratně plyne z příčiny. Tlak lisu vede k tomu, že předmět, který je do něho vložen, se deformuje. Nemůže se nedeformovat, je-li tlak dostatečně silný, aby překonal pevnost materiálu. Dějiny se od fyzických procesů liší tím, že je vytvářejí lidé, vybavení svobodnou vůlí a rozhodující se podle důvodů, které mohou být rozumné a nerozumné, mravné i nemravné. Proto v dějinách není nikdy předem dáno, co se stane, a zároveň to, co se stane, podléhá soudu: bylo to rozumné? Bylo to správné? Což by nebylo možné v tom případě, kdyby z toho co se stalo, osudově a jednoznačně vyplývalo to, co se stane potom. Uveďme příklad, který je pro Čechy méně stresující než vyhnání Němců: na sarajevský atentát reagovalo Rakousko-Uhersko rozpoutáním první světové války. Tím na sebe vzalo spoluzodpovědnost za několikaleté krvavé kataklysma, během něhož zahynuly miliony lidí. Rakousko-Uhersko si ze spousty možností, jak reagovat, vybralo právě tuto jednu, a vybralo si špatně. Teorii příčiny a následku zformuloval pro tento případ pregnantně Josef Švejk: „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku.“

Stejně je třeba ptát se „bylo to správné“, „bylo to rozumné“ v případě vyhnání sudetských Němců. Šlo o odvetu za německý teror, která ovšem nepostihla ty, co jej přímo způsobili. A zároveň – příjemná stránka věci – se podařilo etnicky vyčistit oblasti, na něž si Češi podle historického práva dělali nárok, ačkoli už je z velké části dávno fakticky neobývali.

Německá strana v deklaraci požehnala takový výklad dějin, který je zároveň absurdní a slouží v tomto případě jako vytáčka a alibi. Už proto se deklarace nemohla stát „jasným slovem o minulosti“, otvírajícím „společnou cestu do budoucnosti“.

Zároveň se otevřela cesta k dezinterpretaci textu deklarace českou stranou. Deklarace byla v Poslanecké sněmovně parlamentu odsouhlasena s uvozující větou odkazující na projevy premiéra Klause a ministra zahraničí Zeleniece. Oba projevy a také důvodová zpráva přišly s výkladem textu, jenž se nekryje s tím, jak si ho vykládá a jak mu rozumí německá strana.

(první část zde, dokončení příště)

11. února 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.