Jiří Pehe polemizuje v článku Návrat totality nehrozí s okázale antikomunistickými aktivitami, což chápu. Zároveň jeho článek vyznívá jako jakási lehká obhajoba současné politiky premiéra Paroubka, což chápu daleko méně. Obávám se, že problém komunismu a nebezpečí, které s ním souvisí, je o hodně bezprostřednější, než jak jej Pehe představuje.
Především nelze míchat dohromady komunismus, komunisty obecně a KSČM zvlášť. Ale i se samotným komunismem je potíž. Pokud pod ním rozumíme to, co jsme po roce 1948 zažívali, tj. modernizované ruské samoděržaví, které si jako státní náboženství zvolilo upravenou evropskou utopickou ideologii, je velmi málo pravděpodobné, že by se vrátilo.
Podle Peheho byl komunismus možný, jen dokud vládnoucí elity mohly kontrolovat toky informací a pohyb lidí. Nynější ekonomika vyžaduje individuální tvořivost a výměnu informací, funguje jako síť, ne jako hierarchický systém, a v rámci globalizace. Komunistické státy, které se nepřizpůsobily (Kuba, Severní Korea) skončily v izolaci, ty ostatní se demokratizovaly.
Je velmi příznačné, že pan Pehe nechal úplně stranou největší současný komunistický stát, Čínu. Politicky tam vládne tuhý centralismus, ideologicky je podobně rigidní jako někdejší SSSR, ale ekonomicky se úspěšně zapojila do světové „sítě“ a znamená např. pro Evropu, ovládanou línou ideou „sociálního státu“, velikou výzvu, jíž nelze na trvalo čelit čínskou zdí ekonomických bariér. To je komunismus živý a přítomný.
A dále: z našeho hlediska nejsou zajímaví „komunisté“ obecně, ale KSČM. Její politika navazuje na tradici a znamená pro naši přítomnost velké nebezpečí už proto, že je přitažlivá pro ostatní politické strany i pro českou veřejnost.
Například snaha izolovat ČR od vyspělého Západu uvolněním vazeb, daných NATO a Evropskou unií. S Klausem a s ODS se shodují ve falešném populistickém důrazu na „suverenitu“ ČR, což u mnoha lidí nepochybně zabere.
Za druhé šovinismus namířený především vůči Německu: tuto politiku čeští komunisté provozují od druhé světové války, shodnou se na ní se všemi současnými silnými politickými stranami a vycházejí vstříc obavám veřejnosti. To nás rovněž izoluje od Západu (Německo je pro nás taky Západ), a velmi se to hodí pro vyvolávání masové hysterie, zrádcování, veřejných denunciací apod.
Pozoruhodná je i snaha o omezení kompetencí Ústavního soudu. V době, kdy Poslaneckou sněmovnu ovládá rudá hlasovací mašinerie, je ÚS poslední zárukou ústavnosti v ČR. Navíc podobné zásahy směřují k snížení nezávislosti soudů a k jejich podřízení exekutivě.
Nejznepokojivější je úsilí o podvázání svobody slova novým tiskovým zákonem. Tady iniciativa vychází z ČSSD, ale komunisté s ní souzní a dá se počítat s tím, že ani ODS nebude mít zásadní námitky. Např. uzákoněním „práva na odpověď“ ve vhodné podobě může média neutralizovat a postupně ovládnout vládní lobby.
A konečně vykutálená transformace zdravotnictví. I zde postupují ČSSD a KSČM ruku v ruce. Celá oblast bude centralizována, ovládána ministerstvem, soukromé podnikání marginalizováno a právo pacienta na svobodnou volbu zúženo na ty, kteří na to budou mít dost peněz, tj. v tomto modelu společnosti na papaláše. Vznikne mizerné zdravotnictví pro plebs a Sanopsy pro vyvolené. Když se to povede, přenese se model i do jiných oblastí společenského života.
To je jen několik věcí, které souzní s komunistickou ideologií, KSČM je prosazuje společně s dalšími stranami a společnost je vůči nim bezbranná. Snad to ještě neznamená „návrat totality“ ale je to podstatné omezení občanských práv a svobod. Jediná obrana je, zabránit ve volbách vítězství aliance KSČM – ČSSD. Bylo by třeba mobilizovat: jenže s kým?
Mladá fronta Dnes, 5, prosince 2005
Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.