Objevila se například tato zpráva: jakýsi vědec se dopátral toho, jak to vlastně bylo s Ježíšovým chozením po vodě. V té době prý panovalo v Galileji chladné podnebí, na Genezaretském jezeře se tvořily kry, Ježíš se pohyboval po jedné z nich, ta se pod vahou jeho těla trochu potopila, takže nebyla vidět, a učedníci si myslili, že kráčí po hladině.

Je zajímavé, že učenec nevolí snadnou cestu. Mohl by například Ježíše označit za nikdy neexistujícího s poukazem na jeho nedostatečnou historicitu. Chození po vodě by pak mohl snadno prohlásit za humbuk. Taky bere vážně výpověď učedníků, nepředpokládá, znaje lidskou slabost, že by si ve snaze svého Mistra veřejnosti dobře prodat trochu zaprášili. Cítí jen nutkavou potřebu vysvětlit něco, co se dnešnímu člověku jeví jako nevěrohodné, umožnit mu, aby to vzal za bernou minci. Asi to myslí dobře, chce věci pomoci.

Přikázání, např. to, že je třeba milovat nepřátele a modlit se za ty, kteří nás pronásledují, se na rozdíl od chození po vodě nevymyká přírodním zákonům, protože s nimi nijak nesouvisí. A přesto, uvěřit mu a vzít ho za své je velmi nesnadné. Vědec chápe, že Ježíš je musel podepřít něčím, co tehdejší lidi, na rozdíl od nás ovšem primitivy, silně oslovilo. Zároveň to musí být něco, co dokážeme pochopit i my. Tísněn takto ze dvou stran, učinil vědec z Ježíše jakéhosi Davida Copperfielda. Zároveň ho, jak se zdá, trochu omlouvá: tenkrát to bylo legitimní. Dnes bychom ovšem volili jinou cestu.

Musím se přiznat, že občas podléhám tomuto způsobu myšlení. Ježíšova smrt na kříži má pro mne větší váhu než to, že chodil po vodě nebo měnil vodu ve víno. Též kdyby například Jiří Paroubek podpořil své nemravné plány na neregistrované partnerství s komunisty tím, že by mašíroval po Vltavě od Karlova mostu k Mánesovu, a to bez pomoci ker nebo něčeho podobného, nic by to pro mne neznamenalo. A kdyby za ten svůj plán obětoval život (k čemuž se zjevně ani trochu nechystá), bylo by mi ho jenom líto. Omluvu pro sebe hledám v přesvědčení, že se Evangelia obrací k lidem různých dob a různé nátury jaksi různými stranami, aniž by se dalo říci, která z nich je správnější. „V domě otce mého jsou příbytkové mnozí.“

Náš sdílený světonázor stojí na dvou zásadách: za prvé, všechny, i ty nejpodivnější věci, se dají nakonec rozumně, tj. vědecky vysvětlit; a za druhé: nárok na existenci má jen to, co je historicky doloženo.

Podle toho je třeba Ježíše prohlásit za neexistujícího od samého počátku, stejně jako Mnichovskou dohodu nebo ty desetitisíce zavražděných sudetských Němců, které Česko-německá komise historiků nezaevidovala, protože se jí nepodařilo dohledat k nim úmrtní listy. Když budeme v této logice pokračovat, bude v řádu desetiletí, nanejvýš staletí neexistujícími od samého počátku drtivá většina z nás, výhledově pak všichni. Zmizí všechno, na čem nám záleželo. Znicotněni budou ti, které jsme měli rádi, i ti, kteří měli rádi nás. Prostě nebude nic. Je to jednoduché a logické.

Ježíš znamená pro věřícího člověka naději, že může vzít jakýsi malinkatý a ovšem nezasloužený podíl na věčnosti. Ve světě, kde se všechno dá vědecky vysvětlit a kde existuje jen to, co je historicky doloženo, není pro věčnost místo. Proto je věřit tak těžké.

Ale to jsem vlastně odbočil od tématu, od učencovy teorie ohledně chození po vodě. Dá se k ní vlastně říci jen jedno: je pošetilé vysvětlovat věci, které vysvětleny být nemusí.

11. dubna 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.