Jak se likviduje instituce? Jsou tu zkušenosti z šedesátých let, kdy bolševismus už škobrtal, ale pořád se ještě držel. Dnes škobrtá demokracie, ale taky se pořád ještě jakž takž drží. Společné je jedno: čas od času vznikají nepohodlné instituce, které se snaží vklínit do škvíry svobody, jež se náhle vytvořila nebo ještě zbývá. Podstatné je, že si troufnou i na celebrity nebo kamarády celebrit.

V postkomunistických státech vznikly v poslední době různé instituty paměti národa. Podnětem jejich vzniku bylo poznání, že pokusy rozkrýt to, co se dělo v letech ruské dominance, narážejí na mohutné politické tlaky a že by svobodu bádání měl garantovat stát. Ukázalo se však, že stát je na takovou úlohu příliš slabý, nebo mu jde o pravý opak.

Likvidace probíhá následovně: první věc je nespokojenost politických stran (dnes všech, zatímco dříve jedné). Jak vidno, politická pluralita nám nefunguje.

Likvidace musí mít ideologii: instituce je zpolitizovaná (neříká se jak), je třeba ji zvědečtit. Zvědečtění bude spočívat v tom, že se zamezí výstupům do médií (sleduje je moc lidí) a místo toho se budou vydávat odborné publikace pro učence. Dále, místo aby se psalo např. o Kunderovi, bude se psát o nečistých metodách StB a jejich obětech. Pokud padne jméno, je třeba se dotyčného napřed dovolit.

Pak z instituce odcházejí nespokojenci: nelíbí se jim její zaměření a mají asi také jinou představu o svém uplatnění. Na tom druhém není nic divného, je to lidské.

Následuje mohutná tisková kampaň, Kdysi jí vévodilo Rudé právo, nejsilnější a nejvlivnější český list. Dnes je nejsilnější a nejvlivnější český list jiný, ale jeho autoři se snažili podobně. (Ostatní nezůstali pozadu. Pluralita médií nám taky moc nefunguje).

Neodmyslitelná součást Likvidační akce je petice pracujících. Iniciuje ji zasloužilec, podepíše mj. celebrita, které šlápli na kuří oko.

Rada Instituce není takovému tlaku schopna odolat: ctnosti řady jejích členů jsou zjevně jiné než úporná bojovnost.

A tak se zrodí řešení: spočívá ve výměně ředitele. Starý odchází (pochopitelně pro manažerské selhání), nový ohlašuje změnu: bude dělat totéž, ale elegantněji a opatrněji. Nespokojence, kteří odešli, vyzývá jmenovitě k návratu. Starý ředitel musí ovšem pryč, ostatní nechť zůstanou. Proběhne reorganizace. Ti, co setrvají, se roztřídí do tří skupin: na vhodné ke kolaboraci (to je pozoruhodné, znovu se u nás aktualizuje problém kolaborace!), na trpěné (někde ve sklepě k rovnání zaprášených foliantů) a na ty, kteří budou dříve či později vykopnuti.

Jsme tedy zase ve stavu, kdy se politické likvidaci institucí nedá zabránit. To neznamená, že se nedá dělat nic. Je zapotřebí, aby ti, kteří se tak či onak identifikovali s dosavadní podobou instituce, nečekali, až je buď vykopou, nebo se zprasí, a sami co nejrychleji a nejrázněji odešli. Instituce se nezachrání, ale bude zcela jasné, o co jde.

LN, 22. února 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.