V redakci Mladé fronty Dnes měli poměrně originální nápad – rozhodli se pořídit si jakýsi zrcadlový protějšek k Černého Entropě – totiž sérii karikatur zahraničních autorů, zobrazujících, jak oni vidí Česko a Čechy. Sešlo se několik obrázků dosti rozdílné úrovně, které se Entropě nevyrovnají už proto, že chybí vládní zakázky, které by je posvětily, a že jde tedy o individuální náhled soukromých osob. Nějak jsou v něm sice obsaženy představy vžité v té či oné zemi, ale vždycky jen zprostředkovaně a v jakémsi výseku. Záleží přitom také na tom, co se o nás v té které zemi ví. Slovenský obrázek svědčí o tom, že naši východní sousedé nás mají poměrně dobře přečtené. Obrázek nizozemského karikaturisty vystihuje poselství Černého Entropy jednodušším a jasnějším způsobem než Černého originál, jaksi ve zkratce: v modrém kovovém rámci je velikánská ruka v gestu, které s oblibou používá ve Sněmovně náš premiér a ministr financí (nerozumím jen, proč do toho karikaturista musel zaplést amerického exprezidenta Bushe, přišel k tomu jako Pilát do kréda).

Nejvíc mne ovšem zaujal rakouský příspěvek. Vytvořil ho karikaturista solidního liberálního deníku Der Standard. Skládá se ze čtyř polí: v prvním vystrkuje holou zadnici český odbojný pán v roce 1618 zjevně na jednoho z místodržících, v druhém činí totéž Palacký s Havlíčkem na bustu císaře, uváděno je datum 1850, ve třetím Václav Havel na ruského vojáka (léta 1968-89), a na posledním s bohatou gestikulací v roce 2009 Václav Klaus na vlajku EU. Autor se vyjádřil v tom smyslu, že ho udivuje, jak Češi pořád proti něčemu protestují. (Podotýkám, že Rakousko je v Entropě zobrazeno jako celé zelené, přičemž ho zdobí čtyři rovněž zelené chladící věže atomové elektrárny. Je zajímavé, do jaké míry se připomenutí problému zjevně Rakušanů dotýká a nakolik je problém s atomovou elektrárnou v první řadě problém s Čechy).

Pozoruhodná mi připadá druhá a třetí část obrázku. Musím se přiznat, že můj smysl pro humor s nimi má problém (podotýkám, že můj smysl pro humor má taky obrovitý problém s Černého Entropou a vládní účastí na projektu, což jsem dal veřejně najevo). Protestovat proti ruské okupaci mi jednak připadá legitimní a jednak, pokud se dobře pamatuji, to zase nebyla až taková sranda. „Portrét“ Havlíčka a Palackého z přelomu čtyřicátých a padesátých let devatenáctého století se mi zdá být poměrně jednostranný, patřili k umírněným kritikům rakouské vlády, a pokud Havlíček kritizoval Schwarzenbergův a Bachův kabinet, nedělal nic jiného než tehdejší rakouští liberálové. Navíc Havlíčkův příspěvek k politické kultivaci české společnosti (demokracie vyrůstající „zdola“, tvrdá kritika panslavismu a rusofilství) se z české strany jeví spíše jako pozitivní než jako remcání. Ale jistě, o věcnost tady nejde, Černému o ni taky nešlo. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Překvapuje mne jen, do jaké míry se Černému podařilo rakouského malíře tak říkajíc „vytočit“. A obávám se, že to vypovídá o jedné znepokojující věci: česko-rakouské vztahy (nemyslím teď na vztahy mezi vládami, ale šíře na vztahy mezilidské) jsou o hodně horší, než to na první pohled vypadá. Aniž bych chtěl nějak bagatelizovat český „příspěvek“ k tomuto smutnému stavu, obávám se, že jakési nedorozumění je i na rakouské straně. Rakušané berou Čechy jako rovnocenné partnery. To bohužel není zcela přesné. ČR prošla čtyřiceti lety faktické ruské okupace. Na začátku stál ohavný válečný zločin (vyhnání sudetských Němců), jímž se česká společnost upsala rudému čertu. Zatímco v prvních svobodných rakouských poválečných volbách dostali přes ruskou okupaci třetiny země komunisté méně než pět procent hlasů, u nás to bylo skoro čtyřicet. Jistěže na rakouské straně hrálo roli i to, že Rakušanům byl tenkrát neoficiálně přiřčen statut poražených, ale nevěřím, že by to bylo jenom tím. Rakušané mohli vlastní zásluhou a vlastním přičiněním požívat dlouhá desetiletí plodů svobody. Jen slepý může nevidět, že také historické základy, na nichž mohla rakouská společnost stavět, byly pevnější a důkladnější než ty české. To, že si to my Češi ve svém přehnaném sebevědomí většinou nepřipouštíme, je jeden z našich problémů. Jen se bojím, že si ani Rakušani dost neuvědomují, oč jsou silnější a dospělejší než Češi (ne ve fyzickém slova smyslu, nýbrž v tom, na kterém záleží). Nebo aspoň občas se chovají, jako by o tom nevěděli.

25. ledna 2009

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.