V Právu jsem si přečetl, že v Česku pracuje tři sta tisíc cizinců, většinou manuálně. Naopak nekvalifikovaní čeští občané mají prý už většinou problém sehnat zaměstnání. (Pokud vůbec nějaké shánějí. A pokud ne, mají na co se vymlouvat.) Tento stav není normální, populace se postupně dělí na domácí manažery a importované nádeníky. V jednu chvíli se pak nádeníkům může zdát, že manažery vlastně k ničemu nepotřebují, a pokud je pracovní a morální úroveň manažerů hodně upadlá, může to dokonce být blízko pravdě. Je to model RUR, na něco podobného zašla kdysi Římská říše. Je to nebezpečné, domácí se importovaných bojí a zakládají hnutí pod hesly „žeňte je pryč“. Přitom nevidí, že bez nich by nejspíš chcípli hlady, protože řídit neexistující pracující společnost nelze (stejně jako nelze provozovat pracující společnost, kterou nikdo pořádně neřídí, tzv. ruský bolševický model). Problém je v nás, v naší celkové upadlosti (nejen morální, to je zúžený výklad, ale náboženské, nemáme žádné náboženství a bez náboženství nemůže morálka fungovat, nemá na čem stát. Čili: nezlobme se na imigranty, zavinili jsme si to sami, svou rozmazleností a vychcaností. A nezlobme se na muslimy, na rozdíl od nich jsme zradili svou (přitom lepší) víru. Naše víra je (byla) lepší mj. proto, je že v ní jakési místo i pro muslimy: v zohlednění toho, že jsou to naši bližní. I nepřítel je bližní a je třeba se k němu podle toho chovat (důrazně upozorňuji na to, že mluvím o muslimech a ne vrazích a teroristech. Ty pojmy se ani náhodou nekryjí; vrahy a teroristy je třeba pronásledovat a trestat, muslim nemuslim).

Ministr Zaorálek se elegantně zbavil své hlavní ideologické opory, prvního (politického) náměstka Petra Druláka. Je to další signál toho, jak Velká protikorupční revoluce už poněkud vyčpěla a nastává doba pragmatiků. Pan Drulák se před časem ostře postavil proti „Havlovu odkazu“ v zahraniční politice a v rámci toho i proti její dosavadní koncepci, pokud jde o ohledy na dodržování lidských práv v různých zemích. Kritizoval mj. „falešný univerzalismus“, „falešné představy, že to, jakou jsme si vybudovali představu ideální společnosti, bychom měli vnucovat těm ostatním“. To je dobré: když má člověk nějakou představu, která se netýká jen jeho samotného (např. i jen kde strávit s rodinou dovolenou), nezbývá mu než ji vnucovat těm druhým. Otázkou je jen způsob, jak ji prosazovat (zda např. manželce, pokud s jeho plánem na dovolenou nesouhlasí, jednoduše nařezat). To je otázka politického realismu, který bohužel v letech falešné mírové idyly posledních patnácti let v Bruselu a ve Washingtonu trochu chyběl. Drulákova kritika Havla vzbudila neklid na Západě, hlavně v USA, a české ministerstvo zahraničí z toho vyvodilo důsledky. Pan Drulák je jakýsi Rudi Dutschke české zahraniční politiky, domníval se ve chvíli slávy a úspěchu, že Velká protikorupční revoluce porazila nejen zrádnou domácí reakci, ale jako v roce 1948 i americké imperialisty. Není tomu tak. Jeho pád je přitom veliký, ale sametový. Ministr pro něj na ministerstvu zřídil samostatný výběh, politický kabinet ministra, a on se stane jeho hlavou, politickým tajemníkem. Dá se předpokládat, že tam nadělá o něco méně škody než dosud. Bude připravovat „koncepční materiály“, což je, řekl bych, činnost poměrně nevinná. Je pozoruhodné, jak je náš režim pořád ještě lidský. Pan Drulák nyní uvedl, že jeho přesun na novou pozici byl domluven předem. To mi připomíná dobu mého útlého dětství: tehdy se taky způsobu, jak se rusko-německá fronta pohybovala od roku 1943 do roku 1945, říkalo přesun na předem připravené pozice.

Olomoucký státní zástupce Ištvan se vyjádřil k nálezu Ústavního soudu v případě exposlance Chaloupky. V nálezu se prý výslovně praví, že za imunitou chráněný výkon poslaneckého mandátu se nepovažuje mj. „předávání či přijímání úplatků či složení mandátu“ (cituji z Práva, nemám čas se tím zabývat podrobněji a hlavně rád to přenechám povolanějším). Rád bych jen jako laik na ty povolanější apeloval, aby se dopadem nálezu zabývali. Když se vzdání mandátu sváže s tím, zda byl přijat úplatek nebo ne, vzniká problém: mělo by se prověřit, zda vzdání se mandátu proběhlo zcela řádně, tj. tak, aby na něm ten, kdo rezignuje, rozhodně prodělal. Všichni rezignující na čest být zastupiteli lidu si tedy hned předem musí rozmyslet, aby náhodou moc nekverulovali, tj. neupřednostňovali své úzké osobní zájmy (například své osobní přesvědčení) před zájmy vlasti. Pokud by tak chtěli učinit, musí počítat s tím, že na tom prodělají kalhoty. Myslím, že by to byl velmi pozoruhodný posun od demokracie k buranokracii v oblasti výkonu spravedlnosti. „Každý s tím přece musí souhlasit, že?“ Každý, kdo moc nepřemýšlí.

Středeční demonstrace proti islámu, na níž dominovali poslanec Tomio Okamura, který bojuje o svou politickou budoucnost stylem, jemuž se za mých mladých let říkalo „catch-as-catch-can”, známý pořizovač seznamů nejrůznějších nežádoucích osob Adam B. Bartoš a zpěvák Aleš Brichta, vyvrcholila policejním zásahem. Odpůrci „antiislamistů“ z řad levicových radikálů – bylo jich o poznání méně – se pokusili zabránit průvodu v cestě k Úřadu vlády, policie zasáhla, prý dost tvrdě. Jistě, demonstrace byla povolená. Nemohu si ale pomoci, jsem rád, že tam ti odpůrci byli. Bránit povoleným demonstracím se jistě nemá, ale je spousta výrazně polehčujících okolností, k nimž patří symboly jako šibenice a neuvěřitelně sprostá, hloupá a odpudivá hesla. Svoboda projevu je chráněna, ale je na místě, aby se určité projevy svobody projevu setkaly s velmi rozhodným a hlasitým odporem. Jinak se za čas budeme hodně divit. Nejsem přítelem levicových radikálů, ale nemohu jim upřít, že tentokrát byli ve správnou chvíli na správném místě, na rozdíl od těch, kteří stáli v průvodu proti nim. Protiislamistů jsou dnes přinejmenším stovky. O islámu vědí kulové, imigranty viděli zatím jen v televizi, a kromě toho, že každého, kdo je trochu jiný, je třeba vykopat (Moravan Okamura má výjimku), nevěří ničemu. To má být základ nějakého civilizovaného vlastenectví? Nikde není skluz od demokracie k buranokracii vidět jasněji než tady. A jak to teprve bude vypadat, až se imigrace stane i u nás nejen televizním, ale přímo hmatatelným problémem! Ti lidé vůbec neuvažují o tom, co se má udělat a zařídit, kromě toho, kdo se má vyhnat. To má u nás značnou tradici. Jo a mimochodem, vždycky, když vidím, jak policajti „velmi tvrdě pacifikují“ holku, dělá se mi nanic. Bývalo to u nás zvykem v roce 1967 (studentská demonstrace na Strahově), 1969, 1988-9. Jsem na to nějak alergický.

Význačný příslušník ruského koutku Práva František Mrázek ve čtvrtek napsal: „Neochota či neschopnost západní civilizace vidět v odporu islamistů i oprávněné politické požadavky a snahu o spravedlivější přerozdělování přírodních zdrojů vyvolaly řetězec lokálních válek, jejichž krvavou eskalaci provázelo mohutné vzedmutí náboženského radikalismu až extremismu.“ Tak hovoří správný vyznavač marx-leninismu vycházející z toho, že „prazákadna“ (hospodářské zájmy) ovlivňuje a určuje „pranadstavbu“ (ideové konflikty). Pokud by se nespravedlivě hladovým, pokud jde o „zdroje“, dostalo nasycení (např. nadělením zdrojů pochopitelně z oblasti ovládané světovým imperialismem) upokojili by se a stali by se z nich beránci. Jsem daleko větší pesimista: i těm lidem jde v první řadě o ideje, o víru (jistěže nejen o to), a neuspokojí je, až dostanou pod kontrolu americká ložiska ropy a zemního plynu (v duchu spravedlivějšího přerozdělení zdrojů), nýbrž až bude i pan Mrázek při ramadánu vystrkovat zadnici na Měsíc a odříkávat modlitby. Odhadl bych, že pokud půjde do tuhého, moc vzpouzet se nebude. Jinak je ovšem pan Mrázek realista: „I na Moskvě bude záležet, kam až se Islámský stát rozšíří.“ Nejlepší by asi bylo, kdyby se rozšířil až do Paříže, do Mnichova a do Frankfurtu, zbytek si pak bez problémů schramstne pan Putin.

Mám minimální chuť plést se do letošních husovských orgií, které, jak se zdá, organizují hlavně babišoviny (MfD a Lidové noviny). Ale někdy je to obtížné vydržet. Vlastimil Vondruška např. ve čtvrteční MfD napsal: „Jan Hus se bránil stejně naivně jako později v Kostnici. V souladu se svou vírou v Boží pravdu přibil na malostranskou bránu prohlášení, v němž odmítá klatbu uznat a odvolává se k soudci, který stojí nad papežem, a to k Ježíši Kristu. ... Bez ohledu na to, že šlo o Jana Husa, byl jeho postoj v tuto chvíli rozporuplný. Musíme se totiž dívat na celý spor objektivně, i z pohledu obecného fungování společnosti. Dříve, stejně jako dnes, platilo, že dobrá vůle je hezká věc, ale právo je nutno respektovat. Ať se nám líbí či nikoli. Husův postoj deklaroval, že odkazem na absolutní Boží spravedlnost může kdokoli zpochybnit a odmítnout jakýkoli soudní verdikt. Zdá se, že tyhle souvislosti nedokázal betlémský kazatel domyslet.“ Zde je bezděčně vyjádřeno krédo českého postnormalizačního historika: dobrá vůle je hezká věc, ale právo nutno respektovat. O tom, co je právo a co ne, rozhoduje v každém historickém okamžiku momentální vrchnost. A kdyby na českém historikovi někdo chtěl, aby projevil tu či onde nadnormativní dobrou vůli, odpoví mu nejspíš sentencí, jakou s oblibou používají smutní hrdinové Václava Havla: Já nikomu Husa dělat nebudu! Ve skutečnosti nejde o to, že se člověk má odvolávat od světské instance (církev, tj. její konkrétní historická realizace, je taky světská instance) ke Kristu od rána do večera v každé pitomosti, ale že v krajním, nejzazším případě může být takové odvolání legitimní – a je samozřejmě spojeno s velkým rizikem, protože o legitimitě toho odvolání nakonec nerozhodne ten, kdo se odvolává, ale ten, ke komu se odvolává. Pan Vondruška končí tuto část svého seriálu slovy: „Přepočítal se i Jan Hus, když uvěřil, že vlivným tohoto světa jde o pravdu.“ My, obyčejní čičmundové, totiž přece víme, že o pravdu jde jen nám, ale protože mocným a vlivným o ni nejde, raději si ji necháme pro sebe. To je životní vyznání Josefa Švejka.