O víkendu proběhla v řadě světových metropolí série koncertů, na nichž se největší hvězdy pop-music pokoušely vyburcovat lidstvo ke společnému postupu proti globálnímu nebezpečí, které údajně představují dramatické změny zemského klimatu zaviněné člověkem. Šlo o obludnou šaškárnu obřích rozměrů, která vystupujícím umožnila vylepšit si image a zvýšit popularitu účastí na všeobecně prospěšné akci.

Není příliš realistické předpokládat, že by iniciativa nějak výrazně ovlivnila takové velké znečišťovatele životního prostředí, jako je např. Rusko nebo Čína. Dobrý dojem určitě neudělá ani to, že se do čela iniciativy postavil bývalý viceprezident země Velkého Satana, USA, Al Gore. To ale není podstatné.

Podstatné je, že nejde jen o neúčinnou opičárnu, omračující jen svými rozměry. A vůbec nejde o globální oteplování. Nýbrž o falešnou a nebezpečnou iluzi, že svět konečně překonal nebo je schopen překonat malicherné rozpory, které jej rozdělují, a spojit se na tom, oč ve skutečnosti jde, na tažení, které prospěje zeměkouli jako celku.

Tato kýčovitá fata morgana představuje jen další nával toho chiliasmu, který svět zažíval v roce 1945, na konci velké vysilující války. Tenkrát, stejně jako dnes, propadl iluzi jednoty. Síly dobra zvítězily nad silami zla a šlo tedy o to, vytvořit organizaci, zastřešující souručenství demokratických států světa. Tak vznikla OSN, jejími patrony byli Roosevelt a Stalin, a pohnutky byly aspoň v případě USA (také) čistě idealistické (přičemž americký idealismus občas nadělá víc problémů než cynický pragmatismus). Oběma velmocem šlo zároveň o naplnění mezinárodněpolitických ambicí, které na sebe záhy tvrdě narazily. Na těchto nepevných základech pak vznikl líný, málo akceschopný a poměrně bezmocný kolos, který právě v nejvypjatějších okamžicích pravidelně selhával. Dnes jakoby se začínala další kapitola tehdejší iluze.

V té souvislosti je třeba upozornit, že ti, kteří jako VáclaV Klaus troubí na poplach a vyzývají k boji proti hydře socialismu, jež v hnutí proti globálnímu oteplování opět zvedá hlavu, propadají téže iluzi, jen s opačným znaménkem. Celý problém je falešně postaven.

Svět totiž vůbec není jednotný a není připraven ani schopen se sjednotit. Svět je rozdělený stejně, jako byl rozdělený vždycky, a důvody rozdělení nejsou ani trochu ideologické. Na jedné straně bohatý civilizovaný Západ, který působí dojmem, že už není schopen své bohatství dost energicky bránit, a zároveň dělá nechtě všechno pro to, aby tento dojem ještě posílil. Na druhé straně hladoví predátoři, kteří cítí zesláblou kořist: emancipační hnutí jako je islámský radikalismus nebo to, co se děje už v několika zemích Latinské Ameriky. Tato hnutí jsou sice sama o sobě slabá, ale zároveň odhodlaná a všeho schopná. Doplňují je velmoci, rovněž zachvácené emancipační horečkou: Čína a Rusko, které cítí potřebu revanše za prohranou studenou válku. Teprve pokud se propojí zájmy obou uskupení – a to se už nějakou dobu děje – vzniká skutečné a smrtelné nebezpečí. Nebezpečí, které vůbec není globální, nýbrž takové, jako byla nebezpečí doposud vždycky.

Nejde o to, zda dokážeme zachránit zeměkouli. Jde o to, zda dokážeme zachránit sebe. Máme na to dost sil? Jsme přesvědčeni, že je tu něco, co stojí za to, aby bylo zachraňováno?

Při pohledu na šaškující a křepčící davy se člověku chce křičet: Vzpamatujte se, hlupáci! Jde nám o krk!

8. července 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.