V dnešních LN najdeme průzkum veřejného mínění. Pořídila ho agentura Millward Brown a tématem je vztah české veřejnosti k vládní důchodové reformě. Plyne z něj (mimo jiné), že dvě třetiny dnešních třicátníků jsou připraveny využít možnosti spořit si na důchod individuálně v soukromých penzijních fondech. Když se ovšem vezme populace jako celek, jsou čísla méně výrazná: polovina lidí volí další závislost na státu a jen 40% uvažuje o o tom, co nabízí nynější reforma.

Nemohu se přitom zbavit dojmu, že konečný smysl důchodové reformy nebyl dosud zcela věrohodně zformulován. Na jedné straně je jakási ideologie: lidé dostávají příležitost, aby vzali věc svých důchodů do vlastních rukou a cíleně, „podnikatelsky“ se o ně starali. „Každý svého důchodu pánem.“ Na druhé straně stojí jakýsi praktický ohled: je třeba zvýšit účast občanů na vlastních důchodech tím, že si připlatí a zároveň dostanou možnost část budoucího důchodu ovlivnit.

K tomu bych nejprve rád zcela liberálně podotkl, že každý člověk má legitimní právo přenechat starost o svůj důchod někomu jinému s tím, že má na práci důležitější věci. Za tím účelem si lidé zřizují stát, který pečuje o některé technické záležitosti jejich existenčního zajištění a uvolňuje jim ruce k tomu, aby se mohli starat o věci zásadní a podstatné.

A za druhé a především, jde o věrohodnost reformy. Dnešní třicetiletí by měli věřit (a z velké části věří), že za čtyřicet let, až půjdou do důchodu, budou mít k dispozici to, co se kdysi rozhodli ukládat. K tomu je zapotřebí buď velká dávka historického optimismu, nebo velká dávka historické naivity. Například během mého života došlo během čtyřiceti pěti let dvakrát k naprosto brutálnímu znehodnocení všech úspor obyvatelstva (tomu druhému jsem byl i já rád, jednak jsem zrovna žádné velké úspory neměl a jednak za pád bolševismu to stálo). Výhoda průběžného systému podle mne spočívá v tom, že to, co se na důchody vybere, se rozdá prakticky okamžitě, dřív, než se to buď znehodnotí, nebo to někdo rozkrade. Jeho problém je v tom, že těch, od nichž se vybírá, je čím dál tím míň, kdežto těch, jimž se rozdává, čím dál tím víc.

Přitom naše doba nevykazuje moc velké signály stability. Jednak, obecně vzato, od posledního převratu uplynulo už 22 let, přičemž poločas rozpadu jednoho režimu je u nás, jak známo, cca dvacet let. Za druhé, pan předseda ČSSD Sobotka slíbil, že až se jeho strana dostane k veslu a ke korytu, druhý pilíř důchodové reformy zruší, přičemž občané o investované peníze nepřijdou. To první mu věřím do slova a do písmene. A za třetí, v naší společnosti se zvedá vlna lidového hněvu. V čele stojí veřejně, byť nepoliticky činní lidé. Například jeden populární český herec se nechal minulý týden slyšet, že u nás zřejmě k nějaké změně dojde, ale je k tomu zapotřebí, aby nejdřív byl co největší průšvih, zvolili jsme si totiž politiky, kteří jen kradou a kradou, a jen tak od válu nepůjdou. Čím bude hůř, tím pro nás „obyčejné lidi“ líp. Podle prestižního podnikatele se u nás krade po miliardách, korupční systém vznikl v posledních dvaceti letech, za komunistů neexistoval. Je třeba zřídit nové Občanské fórum, iniciativu za očištění zdejšího prostředí.

Jsou to jistě jen signály. Signalizují, že Češi mají zase roupy. Heslem je mravní reforma a boj proti korupci. Prostředky nechť jsou revoluční. Již vzhůru, psanci této země. Je mi líto, ale pokud by někdo v této situaci investoval peníze nebo důvěru do příštích čtyřiceti let, jevil by se mi se mi jako cvok.

Lidovky.cz 19. září 2011