Novým pražským arcibiskupem je tedy Dominik Duka. Na rozdíl od svého předchůdce má styky ve světě české politiky. Z vězení se zná s Václavem Havlem, ale především už dlouho udržuje přátelské kontakty s prezidentem Klausem. Podle vlastních slov měla za jeho působení královéhradecká diecéze dobré vztahy s místní ODS. Kardinál Vlk se před časem loučil s funkcí víceméně depresivně: neuspěl v ničem: v majetkovém vyrovnání církví se státem, ve smlouvě s Vatikánem, ve sporu o katedrálu. Bude „diplomat“, který ho v Arcibiskupském paláci zastoupí, úspěšnější?

Duka už dal najevo větší vstřícnost ve věci katedrály. Slíbil dále „otevřený dialog v církvi (zřejmě má na mysli katolickou, bd) v duchu smíření se společností“. Ujistil, že „církev rozumí obavám společnosti a chce s ní být solidární“.

To vše je opravdu podivné: za prvé, tento stát má být sekulární, jak je tomu v demokraciích západního typu odedávna zvykem. Není nejmenšího důvodu k tomu, aby vlastnil kostely, protože je k ničemu nepotřebuje. Kostely patří církvím. Tento stát navíc ovšem není (jen) sekulární, je ovládán agresivní ateistickou doktrínou. Drtivá většina jeho obyvatel zná tři hlavní zločinecké organizace: nacisty, komunisty a katolickou církev. A je přesvědčena, že komunisti jsou z nich ještě relativně nejlepší. Pokud bude tento stát vlastnit hlavní katolický kostel v zemi, půjde o velmi originální formu césaropapismu (takovou, kdy hlavou státu a zároveň zprostředkovaně i církve je, jak by řekli ve středověku, Antikrist).

Za druhé: povede otevřený dialog v duchu smíření se společností, rozumí jejím obavám a chce s ní být solidární. Takže na jedné straně tady je společnost (celá naše společnost pracujících lidí, jak se říkalo dřív) a na druhé straně nepatrná menšina v nejlepším případě podivínů, kteří do společnosti nepatří a zároveň jsou jí podřízeni asi tak jako obžalovaný tribunálu: takže musí neustále dokazovat, že společnosti rozumí, sdílejí její obavy a chtějí se s ní smířit. Když budou dost servilní a přestanou „politizovat“ (sen všech bolševických papalášů), budou tolerováni.

Ve skutečnosti pravý opak je pravdou. Smířit se nemusí „církev“ se „společností“, ale společnost s církvemi. Proč? Přinejmenším proto, že „já pak jsem přesvědčen, že církev jak křesťanská vůbec všude, tak i zvláště katolická v Čechách způsobila pro celý čas bytu svého nepoměrně více dobrého nežli zlého“ (to jsou prosím slova luterána Františka Palackého). A protože celé naše politické uspořádání spočívá, ač o tom už nevíme, na křesťanských základech, na víře v nekonečnou hodnotu nesmrtelné lidské duše a v rovnost lidí před Bohem.

Nový pražský arcibiskup buď jako už nevím kolikátý sdílí naivní víru, že když veřejnosti záměry své církve lépe vysvětlí, bude ji většina národa méně nenávidět. Anebo chce spoluprací (úmyslně neužívám cizí slovo) s tímto státem vymámit na politicích jakousi vstřícnost. Anebo obojí.

Šance jsou ovšem minimální.

Lidovky.cz 16. února 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.