Právo přišlo s novou variantou toho, co se stalo v březnu 1950 na studentských kolejích na Letné a na obvodním oddělení SNB v Dejvicích. Jde o svědectví člověka, který tenkrát pracoval jako kriminalista. Šlo prý o vyšetřování a opatření, které se týkaly obyčejného kriminálního činu a Dvořáček, oběť údajného udání, v něm uvízl víceméně náhodou.

Jistě nejde o to dokázat, že Kundera Dvořáčka udal, ale o to, jak to opravdu bylo. Celé kriminalistovo vysvětlení je ovšem pouhá spekulace o tom, jak to být mohlo. Že Kundera o Dvořáčkovi věděl nebo řekl minimum, vyplývá z policejního zápisu, jehož pravdivost kriminalista zpochybňuje. Nikdo netvrdil, že případem „koleje“ se zpočátku zabývala StB. Skutečnost, že aktivita komunistické policie na koleji se týkala obyčejného kriminálního činu, se jistě dá ověřit v nějaké dokumentaci, a připadá mi zvláštní, proč to Kundera teď neuvedl. Zásadní věc přitom je a zůstává, zda se o takovém případě, pokud se týká slavného autora, smí a má mluvit veřejně, nebo zda se má tutlat na základě všeobecného přesvědčení, že tenkrát bylo být komunistou (a podle toho se chovat) stejně normální a pochopitelné, jako je dnes normální a pochopitelné být antikomunistou. Právo se svým kriminalistou žádnou díru do světa neudělalo.

Druhá a ještě pozoruhodnější záležitost je výslech, kterému podrobila v Mladé frontě Dnes specialistka na (slušně řečeno) práci bez rukaviček Wanatowiczová ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Žáčka, neobratně načechraný tak, aby to vypadalo, že nejde jen o případ Kundera. Je významný tím, že se jím celý příběh výrazně připodobňuje tomu, jak probíhala „veřejná diskuse o ošemetné záležitosti“ v šedesátých letech minulého století.

Tehdy existovala sice předběžná cenzura (pak se o ni začali starat ve vlastním zájmu redaktoři a šéfredaktoři periodik), té však tu a tam něco uniklo a něco pustily „orgány“ proto, aby z toho mohly udělat exemplární případ.

Exemplární případ začal intenzivní mediální dělostřelbou v Rudém právu (v případu Kundera se této úlohy chopila MfD se svými publicistickými hvězdami, Steigerwaldem, Zahradníčkem ad.). Pak se zapojí významné instituce (AV ČR) a v našem případě dokonce světová pokroková veřejnost. Nato je nadřízený provinilce, který všechno způsobil, povolán na ÚV KSČ (dnes na sebe podobnou roli vzali, jak se zdá, někteří papaláši z ODS). Nadřízený je ve složité situaci: cítí spontánní potřebu se podřízeného aspoň trochu zastat, ale ne zase tak, aby to ohrozilo jeho postavení (místo něho by pak mohl přijít jiný, ještě horší). Proto se kroutí jako žížala – např. celé to posunula média, on by to napsal jinak, mělo to nejspíš vyjít napřed v ústavu a pak teprve v Respektu, jde o ojedinělý úlet jednoho individua, nyní je v ústavu povinnost nadřízených kontrolovat publicistické aktivity podřízených a nadřízení to s provinilcem jistě ještě proberou atp. atp. Zkrátka nebyl dost bdělý a ostražitý, což bylo způsobeno mj. tím, že byl v zahraničí (nový prvek, v šedesátých letech se do zahraničí až tak moc nesmělo).

Nadřízený se tak zapojí do hry, v níž jde o to, aby se vlk – ideolog nažral a koza – delikvent zůstala aspoň zčásti celá. Hra tehdy zpravidla končila tím, že koza chcípla (delikvent vyletěl) a hlad vlka se tím ještě zvýšil. Dopadne to tak i dnes?

lidovky.cz, 13.11.2008

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.