Příběh, který se odehrál před zhruba čtrnácti dny (ministr Kalousek zfackoval mladíka, který ho na ulici podrobil zásadní kritice v tom smyslu, že je hajzl a měl by být buď pověšen nebo zavřen, zde se informace obou zúčastněných rozcházejí), je jen varianta tématu u nás už jednou rozehraného: loni v předvolební kampani dostal od jakéhosi svého kritika pěstí do nosu tehdejší místopředseda ČSSD Sobotka.

 Stal se tak politickým mučedníkem, svého mučednictví využil maximálně, ale na opravdové volební vítězství to bohužel nestačilo.

Nyní tu tedy máme druhý případ, liší se rozvržením rolí: mučedníkem je tentokrát politikův (v tomto případě Kalouskův) zásadní kritik. Akce proběhla mimo volební kampaň a může být tedy dokladem arogance moci, která se nechce smířit s tím, že je hajzl a má buď sedět, nebo viset.

Navíc nyní nastal v Kalouskově případu obrat. "Poškozený" se přihlásil. Dalo se to čekat, představitelé opozice mu vysvětlili, že je vlastně taky mučedník: představitel dělného lidu, jemuž ubližuje zpupný papaláš.

Náš mučedník to má ovšem s přihlášením se trochu těžké. Jednak dostat pár facek je poněkud potupné (a pokud byla, jak on tvrdí, facka pouze jedna a k tomu malá, je to o to potupnější). A jednak nedostal nafackováno za obsah kritiky, ale za formu, i když mám dojem, že forma se zde s obsahem vlastně kryje (hajzle, budeš sedět nebo případně viset). V Právu pak mučedník prohlásil, že za formu se omlouvá, není jen jasné komu, Kalouskovi rozhodně ne. Vzhledem k těmto okolnostem může se mučedník jevit jako osoba, jak se dnes říká, "kontroverzní". Přemýšlel jsem, koho mi nejvíc připomíná, a nakonec jsem musel v paměti sáhnout až někdy do poloviny padesátých let. Tehdy se českým novinám (nevím už, kterým) přihlásil jakýsi senior z tehdejší NDR, který o sobě tvrdil, že sloužil Jaroslavu Haškovi v jeho Osudech dobrého vojáka Švejka jako předobraz kadeta Bieglera. Lidi tenkrát poněkud zaráželo, proč se zrovna k něčemu tak potupnému hlásí, nakonec myslím vyšlo najevo, že si dotyčný všechno vymyslel.

Zřejmě nějaká podobná rozpolcenost a ostych z ní plynoucí vedla našeho martyra k tomu, že poprosil MfD a Právo, aby neprozradily jeho jméno, novináři mu (zatím) vyhověli. Obávám se, že to jednou, a to dost brzy, praskne, u nás se nic neutají.

Vyvstává problém, jak story v této fázi využít v politickém zápase. Zatím je k dispozici neznámý mučedník. Neznámý mučedník má tu nevýhodu, že na rozdíl od neznámého vojína dosud žije a má navíc šanci, že jednou neznámým mučedníkem být přestane. Proto mu nelze zřizovat hned a beze všeho hrob. Dá se tedy zřídit pouze něco jako památník, a to "prozatím neznámého mučedníka". Až to na něj buď praskne nebo on sám se rozhodne porušit své inkognito, bude jméno na památník doplněno.

Není to hezký důkaz toho, jak se u nás politika průběžně humanizuje?

Lidovky.cz, 4.10.2011