Podceňovat vlastenectví nechci. Už proto, že jsem v životě poznal, jak je to důležitá věc, lépe řečeno jak nepříjemné a bolestné je, když chybí nebo když je zmrzačené či pokroucené (klasický příklad je vlastenectví "československé", vedlo nakonec k tomu, že Československou, posléze socialistickou, republiku obývalo deset milionů Čechoslováků a pět milionů Slováků).

Minulý týden proběhla v LN anketa o českém vlastenectví. Vlastenectví se poměřuje podle toho, jak hodně a na co všechno jsme hrdí. Nepřipadá mi to úplně v pořádku.

České vlastenectví v lepším slova smyslu se odvíjí od toho, jak ho pojali a co pro ně udělali Havlíček a Masaryk. Člověk se narodí do nějakého národního společenství. Nevybral si ho, spadl do něho. Kdyby si byl mohl vybrat, dokázal by si asi vybrat lépe. Na druhé straně, když se rozhlédne kolem sebe po zeměkouli, vidí, že mohl taky dopadnout o hodně hůř. Skuhrat nad místem, kam jsem dopadl, je stejně neplodné, jako nadýmat se nad ním pýchou. Z toho, že se člověk bez své zásluhy a taky bez své viny do nějakého společenství narodil, vyplývá závazek solidarity, závazek pro to společenství něco dělat. Snažit se, aby bylo do budoucna o něco lepší, než je teď. K tomu je třeba vědět, o co je možné se opřít a co je zapotřebí odmítnout a překonat. Což si žádá především střízlivost a kritický odstup.

Taky je realistické počítat s tím, že dotyčnému společenství se nemusí ani trochu líbit, když se je někdo snaží přivést k tomu, aby bylo lepší, než zrovna teď je. Protože být lepší, to chce spolupráci a dřinu. Kromě toho se člověku vždycky všechno nepovede, měl by taky být schopný nazřít své chyby a napravit je. Hrdost mu zrovna v tomhle moc nepomůže, spíš pokora.

Je zajímavé, že hrdý bývá našinec většinou na to, co sám vůbec neumí, a kdyby to uměl, většinou by mu to v každodenním životě ani k ničemu nebylo: proč by potřeboval umět bruslit jako Jaromír Jágr či Martina Sáblíková nebo házet oštěpem jako Barbora Špotáková. Taky je k ničemu být hrdý na Karla IV. – jednak jsme k tomu, co dělal, tehdy nijak nepřispěli (nebyli jsme na světě) a jednak, přiznejme si to, většinou o tom víme jen pár učebnicových frází.

Pokud se člověk snaží udělat pro společenství, v němž je mu dáno žít, něco, aby bylo o trochu lepší, většinou už nemá čas na to, aby byl hrdý. Má spoustu práce a problémů. Když se mu něco povede, může mít pocit dobře vykonané práce, jenomže ta práce je dobrá vždycky jen relativně, zvlášť v porovnání s nekonečným množstvím toho, co je třeba ještě udělat.

A naopak: když je člověk hrdý, nafoukne se, nadme se pýchou a nemá čas na nic pořádného. Je to něco jako masturbace: nanejvýš chvilkový příjemný pocit, ale v celku k ničemu.

Z toho ze všeho plyne: na hrdost budeme mít dost času, až budeme mrtví. Dokud žijeme, měli bychom pracovat a doufat, že ta práce má smysl.

LN, 3.10.2012