Výsledek druhého kola senátních voleb může na první pohled vypadat jako happyend: Komunisté propadli a uspěli naopak podle jednoho internetového serveru "nestraníci, kteří se vzepřeli systému". Vzhledem k celkovému výsledku voleb to však znamená jen malou náplast na velikou bouli, o její účinnosti lze navíc velmi pochybovat.

Základní dojem z celého polistopadového vývoje zůstává stejný: blbá nálada se prohlubuje a zároveň klesá schopnost lidí nazřít ji věcně a střízlivě. Jedno s druhým jde ruku v ruce.

Podařilo se nám přesvědčit sami sebe, že se máme tak špatně, že už to horší být nemůže. Aniž bych chtěl bagatelizovat dopad hospodářské krize, je to hysterické přehánění, hnutá nadstavba nad reálným základem. Součástí blbé nálady je hysterie.

Po roce 1989 se v politické propagandě postupně střídaly okřídlené teze. První byla ta o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí. Jistě, vyjadřovala cosi podstatného: totiž snahu nahradit staré politické uspořádání něčím, co by více odpovídalo západním tradicím. Zároveň je ve své líbivosti mlhavá a navíc od počátku vzbuzovala jisté pochybnosti o upřímnosti jejích hlasatelů, pokud ji např. poměříme dosti nestydatým nepotismem, který provozovala první, disidentská garnitura v čele státu. Následovaly teze o odmítnutí sociálního inženýrství a návrat ke standardnímu politickému systému (Klaus), teze o spálené zemi (Zeman) a pojetí dějin jako třídního boje kapitalismu se socialismem (všichni dohromady). Všechno jednoduché, líbivé fráze, věcně nepřesné a navíc v té nepřesnosti i morálně hnuté – tedy typické příklady politického kýče. Kýč a hysterie jsou sourozenci.

Bojovým heslem dnešních dní je boj proti korupci. Je považován za hlavní (jistě ne jediný) lék na naše neduhy a současně panuje jakési tiché, nevyslovené přesvědčení, že pokud bude dostatečně nelítostný, skončí porážkou belzebuba a nastolením božího království když ne na zemi, tedy aspoň v ČR. Jedno ani druhé není pravda. Chiliastický ráz těchto úvah je nabíledni.

To má ovšem neblahé důsledky pro politickou každodennost. Jistě, tažení proti korupci se v posledním roce docela dařilo. Ale na místě jsou i pochybnosti. Například v případě Vlasty Parkanové: společenská objednávka je jasná – zní "potrestat". Základní ale je odlišit obtížně postřehnutelnou hranici mezi politickou a trestní odpovědností, v demokracii podstatnou. Jinak se dostaneme se někam na úroveň Ukrajiny a do budoucna se otevře cesta pro to, aby se "orgány činné v trestném řízení" změnily v jakousi inkvizici a rozjely se čarodějnické procesy.

V rámci boje za svatou věc se u nás zahnízdila záliba nahrávat si a udávat kdekoho, i kamarády, přičemž udání nesměřuje směrem k policii a k soudům, ale k médiím (česká obdoba WikiLeaks), protože ty první nepovažujeme za dost důvěryhodné. Průkopníci tohoto stylu seděli ve VV, nemohu bohužel nezmínit i pana Michálka. Mediální soud je ale vysloveně nouzové, a tedy taky problematické řešení, už proto, že porotou je anonymní "veřejnost" (přičemž rozhodující je, kdo víc řve).

Český boj proti korupci provází velká dávka fanatismu, přesvědčení, že svaté cíle ospravedlňují i málo svaté prostředky.

Co se jen v poslední době vyrojilo různých samozvaných, falešných mesiášů! Zvlášť zábavnou variantou jsou ti, co se rekrutují z prostředí bohatých podnikatelů (např. pánové Babiš, Janeček, Okamura). Člověk se jen ztěží vyhne apokalyptické představě: hospodářská a sociální krize vrcholí a poslední zbytečky zdecimované střední a chudé třídy se uchylují do korun stromů, aby je neušlapal dav rozvášněných miliardářů.

Tohle prostředí je líhní pro dva typy politického lídra. Prvním je nelítostný idealista (hulvát by řekl "počestný blb"), druhý cynický pragmatik. Patří jeden k druhému, první zpravidla a zároveň nechtě připravuje půdu druhému. Občas se najde někdo, kdo zvládne dialektickou syntézu obou krajností. Z dějin víme, že lidé typu Maximiliena Robbespierra, přesvědčení o vznešenosti svých idejí, rozpoutali masové vraždění, které nakonec semlelo i je, a urovnali terén pro Napoleona Bonaparta. Ten zavedl ve společnosti, unavené neustálým mordováním, jakýsi řád, a pak v zájmu vlasti a svých obřích mocenských ambicí zorganizoval v Evropě mnohaletá válečná jatka. Ještě štěstí, že jsme takový malý národ!

Moderní česká politika, jejíž základy položili už v 19. století Karel Havlíček a T.G. Masaryk, stála na docela jiných základech než dnešní české chiliastické běsnění. Proti radikalismu, politické romantice a revoluční hysterii stavěli tito otcové zakladatelé věcnost, střízlivost, racionalitu a kritický odstup. Jejich zásadou byl politický realismus, nechtěli stavět skutečnost z hlavy na nohy (věděli, že to vždycky dopadne naopak), ale reformovat. Kdo o tom dnes něco ví? Udělali jsme z nich vycpané panáky, modly, živoucí pomníky. Nejlepší způsob, jak někoho umlčet, je zalít ho do betonu. A dobře mu tak! Aspoň nám v našem vyvádění nebude překážet.

MfD, 23.10.2012