Petr Pithart se obul v sobotním Právu do zákona o třetím odboji. Má zásadní odpor proti tomu, aby zákony kodifikovaly napříště závazné pojetí našich moderních dějin. Budiž, na tom něco je. Zároveň zásadně bojuje za právo komunistů být uznáni za účastníky protikomunistického odboje. To by nebylo úplně srozumitelné, kdybychom nevěděli, že pan Pithart byl také kdysi komunistou (možná, že na to už zapomněl, po listopadu vystřídal stran a hnutí celou řadu (OF, OH, KDU-ČSL, nevím, zda jsem něco nevynechal). Bojuje tedy i za vlastní práva, stejně jako kdysi hlasoval v Senátu za své lidské právo být jeho předsedou, a nastojte! tenkrát jeho hlas rozhodl.

Bohužel, zásadovost pana Pitharta je poněkud děravá (opět je třeba vzít v úvahu, že pan Pithart je, stejně jako editor Událostí, starší pán, a má na výpadky paměti nárok). Zákonů, které se komickým způsobem pokoušejí kodifikovat určité pojetí dějin, máme celou řadu, počínaje těmi nejslavnějšími, „TGM se zasloužil o stát“ a „dr. Edvard Beneš se zasloužil o stát“ (v případě toho druhého není navíc řečeno, o který). Protože je naše zákonodárství liberální, nejsou zatím stanoveny sankce pro popírače (předpokládám, že popírač zásluh dr. Beneše je něco podobného jako popírač holocaustu). Je pozoruhodné, že ačkoli oba zákony jsou už i jen formálně vzato obludná blbost, Petr Pithart o nich ani nepípl. Proč asi? Odpověď dá naše závěrečné ocenění.

Petr Pithart dále protestuje proti věcné povaze kodifikace dějin v zákona o třetím odboji: „Doba nesvobody podle návrhu zákona počíná až 25. únorem 1948 a je to doba totalitního režimu až do 17. listopadu 1989. Česká i slovenská pravice… však byla připravena o svobodu již před koncem druhé světové války dohodou o ustavení Národní fronty. Téměř třetina voličů byla tehdy zbavena možnosti volit své strany: obnovení největší strany agrární, národní demokracie a živnostníků nebylo povoleno. Zasloužil se o to Beneš (safra, že si pan Pithart ani teď na ten zákon o Benešových zásluhách nevzpomněl) a jak moskevský, tak i londýnský exil. Opozice byla z politického života vyloučena dávno před únorem 1948.“ Zlatá slova! Ale zase ta roztržitost: pan Pithart zapomněl na čtyři a čtvrt okradených a o občanská práva připravených Němců a Maďarů (s těšínskými Poláky by byli naši vlastenečtí předkové udělali totéž, kdyby jim to nebyli spojenci a jmenovitě Stalin striktně zakázali) a na skoro tři miliony vyhnaných Němců. A zase: proč ta zapomětlivost?

Aniž bychom ji blíže analyzovali, udělujeme tímto místopředsedovi Senátu Parlamentu České republiky už nevím po kolikáté (nemám dokonalý vyhledavač) bobříka vyčůranosti za měsíc říjen 2010, bobříka natolik bytelného, že vydá za několikastránkové vysvětlování. A činíme tak s jakýmsi předstihem před naším svátkem svátků, 28. říjnem, zčásti i proto, že se při něm tentokrát na našeho laureáta při rozdělování poct a medailí asi nedostane. Zároveň sdělujeme, že pracujeme na přípravě projektu pomníku oslavence, byť i skrovného (máme krizi a musí se vejít do objektu Senátu), který může být odhalen, až se zase zvolí místopředsedou (nebo že by to tentokrát nevyšlo?)

A na závěr voláme: uctivé a srdečné gratulace, vznešený papaláši!

3. října 2010

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.