Proč se koketování s nacismem vrací „do módy“? Proč na pravici i na levici přibývá lidí, pro které už identifikace s Hitlerem není tabu? Nad těmito otázkami se zamýšlel Martin Weiss v Týdeníku ECHO (44/2025) ve svém článku Hitler, kam se podíváš.

Generace, která porazila nacisty, která zažila válku, již z velké části pominula, pro většinu lidí dnes, zejména mládeže, existuje Hitler pouze jako postava ve filmech a knihách – a podobně jako u Čingischána strach z masového vraha postupem času nevyhnutelně slábne. Svou roli může hrát jakási inspirace ideou „čisté rasy“, případně fascinace nacistickou estetikou, nacistickým kultem kázně, sebevědomí, brutální rozhodnosti.

Britský historik Tom Holland a americký národní konzervativec N. S. Lyons přišli s vysvětlením, které míří hlouběji. Oba loni zveřejnili téměř totožnou úvahu, každý z nich to ovšem vidí trochu jinak.

Poválečná západní civilizace opustila Krista a na jeho místo dosadila Hitlera jako poslední, jedinou absolutní veličinu – ovšem se záporným znaménkem.

Hitler místo Ježíše
Holland říká, že se ptáme, „co by udělal Hitler“, abychom udělali opak, tak jako se naši předkové ptali, „co by udělal Ježíš“, aby ho následovali. Nachází v tom přežívající vládu křesťanské etiky, kterou chtěl Hitler zničit. Holland říká, že „už nepotřebujeme ďábla, protože máme Hitlera. Už nepotřebujeme peklo, protože máme Osvětim“. Hitler se stal ztělesněním moderního absolutního zla.

Lyons zdůrazňuje něco jiného. „Antifašismus dvacátého století se proměnil ve velkou křížovou výpravu… Tím, že ideologie poválečného liberalismu „učinila ze slov ,nikdy více’ svou nejvyšší prioritu, postavila do svého středu ne summum bonum (největší dobro), ale summum malum (největší zlo),“ píše Lyons.

Hitler ovládl podvědomí dvacátého století, stal se z něho jakýsi „sekulární Satan“ věčně svádějící lidstvo k novým špatnostem. Tato ,druhá kariéra Adolfa Hitlera’ poskytla kvazináboženský důvod pro poválečný konsenzus: zabránit vzkříšení nemrtvého Führera“.

Liberálním elitám v Americe i v Evropě často sloužilo nacistické Německo jako rétorický protiklad – jako jakýsi negativní imperativ – jako posvátná povinnost zabránit „opakování něčeho takového“. Spektakulární hrůzy Hitlerova režimu poskytovaly morální oporu, kterou liberálové mohli vždy použít k argumentaci ve prospěch ještě většího liberalismu.

„Antifašismus“ jako vyhnání silných bohů?
To vše mělo hluboký vliv na podobu poválečných západních institucí: „Poválečný konsenzus“ vyhnal „silné bohy“. Všechny staré loajality s jejich sjednocující silou – stát, národ, hranice, víra, autorita, tradice – všechny „silné lásky“ – k Bohu, k vlasti, k pravdě – začaly být považovány za podezřelé, za nebezpečné, za pekelný zdroj fanatismu, útlaku, nenávisti a násilí. Na jejich místo elity dosadily takzvané „slabé bohy“ – toleranci, pluralismus, práva jednotlivce, globalizaci. Skutečná politika začala být zužována ve prospěch technokracie a proceduralismu – vždyť demokratické vrtochy mas mohou být nebezpečné…

Dnes, kdy jsme svědky hroutícího se degenerovaného liberalismu s jeho poválečným „antifašistickým“ morálním konsensem, bude pravděpodobně přibývat lidí, kteří budou stará tabu testovat, zlehčovat, ironizovat a vysmívat se jim…

Znamená to, že se z nich stanou skuteční nacisté? A co bude dál?

Weissova úvaha definitivní řešení nenabízí, končí zmínkou, že někteří budou zřejmě vyhlížet návrat starých „silných bohů“. Ostatně, máme nějakou jinou naději?