Zkuste si vzpomenout, kdy jste naposled dostali skutečný dopis, obálku se známkou, soukromý, nikoli s barevným pruhem, nefrankovaný, kdy už barva naznačuje, jaký bude obsah. Dopisů moc nechodí; máme moderní prostředky, takže netřeba vážit cestu k poštovní schránce. Bezpochyby je jen málo těch, kdo ještě pamatují dopisy, kde nad jménem adresáta, nebo před ním, byla písmena v titulku. Klasický výklad praví, že zkratka nahrazuje slova „pleno titulo“, tedy plným titulem. Používalo se to kdysi běžně v dopisech firmám, ale také soukromým osobám, když měly titulů hodně a odesilatel si nebyl jist které napsat a v jakém pořadí, případně tehdy, pokud nevěděl, zda adresát nějaký titul vůbec má. Ale jistota je jistota, raději nic nezkazit, mohl to být třeba „pan rada“, v lepším případě „vrchní rada“ a podobně. Stačí se podívat na náhrobky ve starších hřbitovech, na jakých titulech si lidé zakládali.

Zkratka P. T. se mi vybavila, když jsem při nedávných volbách prohlížel volební lístky, kde se to hemžilo otitulovanými kandidáty. Tituly máme rádi a neméně rádi je rušíme nebo zavádíme. V minulém století jsme zrušili šlechtické tituly a jak to bývá, dnes nejeden moderátor oslovuje dotazovaného „pane hrabě“. Ostatně proč by ne? Dotyčný tím hrabětem prostě je a zrušení titulů nás jen odřízlo od vlastní minulosti, slavné i neslavné. Kdybych psal o jednom ze zakladatelů Národního muzea, i dnes bych napsal Kašpar hrabě Šternberk. Šlechtic, vzdělanec se zájmem o přírodní vědy, mecenáš. Byl to jeho diamant, který vědci spálili, aby dokázali, že je to čistý uhlík. Smůla byla, že totéž před nimi udělal už jiný badatel, nicméně diamant je diamant. Bylo to něco podobného jako kdyby dnešní milionář, ne-li miliardář, poskytl svou drahou limuzínu pro crash testy, které ji zničí, a nežádal by žádnou kompenzaci. Udělal by to jen ze zájmu o vědu, v tomto případě o bezpečnost konstrukce.

Vysokoškolské tituly jsou další kapitola. V minulosti se například rozlišoval „profesor“ a „universitní profesor“, když první působil na gymnáziu, druhý na vysoké škole. Doktorský titul byl vždy žádaný, původně byl doménou absolventů lékařských fakult. Ostatně dnes, když slyšíme, že někdo je doktor, nejspíš nás napadne lékař, jen málokdy teolog. Přitom už ve vzdálenějších staletích byli i doktoři filosofie. Postupně tituly zpřesňovaly, známe dnes například MUDr., doktor veškeré medicíny, což je obrovská nadsázka, právník je JUDr., přírodovědec RNDr. To se ještě nedávno občas pletlo s titulem RSDr., doktor sociálních věd, který bylo možné získat před revolucí na proslulé „Vokovické Sorbonně“, Vysoké škole politické ÚV KSČ. Pamatuji také nižší titul, který občas používali ti, kdo složili zatím jen první státnice, byli tedy „kandidáti“, třeba medicíny – MUC. To byl student Opletal, který zemřel v listopadu 1939 zraněn střelou při demonstraci proti německé okupaci. V našem domě bydlel o patro výš JUC. Ale ten už vyšší mety, tedy plnokrevného JUDr. nedosáhl.

Rušení titulů se stalo koníčkem – tuším roku 1953, nevím to jistě, byly zrušeny staré tituly z vysokých škol, protože Sovětský svaz byl náš vzor. Trvalo déle, než se ukázalo, že pochybný. Za mého mládí vzorem byl, takže jsem skončil studium jako „promovaný chemik“. Znělo to nezvykle, ale budiž, podstatné bylo ukončení studia. A dopadlo to jako s tou šlechtou – beztak nás lidé většinou oslovovali „pane doktore“. Po čase, roku 1966, se zas vrátily staré tituly, jen podmínkou bylo napsat a obhájit rigorózní práci a složit patřičnou zkoušku. Pouze na medicíně byl titul MUDr. udělován rovnou. Právě v tomhle oboru byla promovanost velmi odmítaná, protože lékař, „doktor“, je staletá tradice. Můj kamarád, dostudoval jako „promovaný dětský lékař“, se s oblibou podepisoval jako „pr. dět. lék.“ A občas se do telefonu hlásil touto zkratkou jen bez teček a také bez „t“ a „ék“. Teď se místo promovaného zrodil „magistr“, což trochu mátlo starší generaci, protože tak se označovali farmaceuti končící kdysi s titulem PhMr., magistr farmacie čili lékárník.

Leč zpět k volbám a kandidátským seznamům hemžícím se tituly, začasté právě magisterskými. Z nich se nepozná obor, nicméně občasné životopisy vypovídají o tom, že jsme národ politologů, občas andragogiků a podobných profesí. Nic proti nim, pokud jsou poctivě vystudované. V exaktních oborech je magisterské studium obvykle pětileté, rychleji to nejde, protože je nutno absolvovat praktická cvičení, jejichž rozvrh je omezující. Na cvičení se musí chodit, takže současné studium dvou fakult je sice možné, ale není zas tak časté. V humanitních oborech to jde asi snáz.

Na jednom volebním lístku jsem zahlédl kandidáta, jehož jménu předcházela impozantní série Mgr. et Mgr. et Mgr. Teoreticky patnáct let studia. Často byla série titulů před jménem, a další, dost dlouhá, za jménem. Nebylo tam jen Ph. D., také nahradivší titul z mého mládí, CSc. (kandidát věd, opět sovětský vzor), ale i cizozemské M.A., MBA a jiné. Nechyběly varianty prof. PhDr., Mgr., Ing. Josef Novák, Ph.D. et Ph.D. Záměrně trochu nadsazuji, ale ne moc. Mám řadu kolegů v zahraničí a sympatičtí jsou Američané. V jejich vědeckých knihách občas najdeme krátký životopis autora nadepsaný jen prof. X.Y. Nic víc, protože je jasné, že než dosáhl profesury, prošel dotyčný stadium magistra, M.Sc., jakož i doktora, PhD. Je to samozřejmá podmínka, tak proč to psát?

Je to však lákavé, titul se vyjímá dobře na dveřích místnosti či na hlavičkovém papíře, a teď samozřejmě u podpisu mailu. Kdysi, za minulého režimu, nám na ústavu nově natírali dveře, takže sňali jmenovky. Po dokončení nátěru náš šéf katedry přikázal umístit tam jen příjmení s tím, že „záleží na vás, jak vás budou znát“. Vycházel z toho, že ve vědeckých publikacích se píše jen jméno, bez titulu. Všichni jsou si rovni.

V tomhle trendu, mám pocit, že pokračuje rozhlas. Poslouchám stanice toho veřejnoprávního. Je běžné, že rozhovor s odborníkem začíná uvedením: „Josef Novák z univerzity (zde doplňte).“ Soudím, že by bylo zdvořilé představit dotyčného včetně titulu, a ten už dál nepoužívat. Typické je, že v rozhovorech s lékaři titul uslyšíme, zvlášť jsou-li profesory. Náš vztah k titulům je nějak kolísavý, chceme je získat, ale jiným je nedáváme. Jistě, neplatí to vždy, ale bývá to.

P. T. čtenáře bych závěrem prosil, aby shovívavě posuzovali moje vzpomínky seniora, který některé fáze rušení a zavádění titulů zažil, a také se stal svědkem téhož procesu se jménem státu – i v tom jsme mistři. Mohu se mýlit, ale nezasvěcenci do našich dějin by se mohlo zdát, že jsem, alespoň soudě podle názvu, žil v osmi státech, ač jsem pořád bydlel v Praze. I to je naše specifikum.