Ovlivnit nás mohou, zvítězit nesmí

Cestovat nebo necestovat letadlem tam či jinam? Toť dilema mnoha bližních mezi námi. A také nás samotných.

Většina řeší minimálně dopravu během příští dovolené.

Není to předčasné. Sami jste to možná zaznamenali u známých, kteří mezi řečí oznámili: Tak žena musela nahlásit termín dovolené na rok 2016. Už teď, v listopadu.

A když už po někom někdo (zaměstnavatel) chce TERMÍN, obvykle nás přiměje zamyslet se nad otázkou KAM. A s tím také souvisí JAK.

Představa, že v našem letounu vybouchne ve výšce 35 tisíc stop (nějakých 10,68 km) nálož jenom proto, že si někdo usmyslí, že nás zabije, je děsivá. Pád dopravního letadla z technických přičin je tragédie sama o sobě, ovšem teroristický akt tohoto druhu je něco, co se vymyká racionánímu uvažování – a co mnoho lidí od cesty letadlem, obvykle jednou za rok, odradí.

Přidáme-li k tomu vražedné atentáty na zemi, pak si znovu uvědomíme, že boj s islámským terorismem se týká tak či onak každého z nás. Byť by šlo pouze o ono rozhodnutí kam a jak na dovolenou. (Lidem, kteří létají služebně několikrát do měsíce to může připadat směšné, ale skutečnost je taková, že naprostá většina „obyčejných“ občanů používá leteckou dopravu vskutku jednou, nanejvýš dvakrát do roka, a to právě k cestě do prázdninové destinace a zpět.)

Byl nám vnucen zvláštní typ války. Obvykle jsou lidské oběti „nutným zlem“ (nebo možná lépe „průvodním jevem“) v cestě za stanoveným cílem, jakým je třeba získání nového teritoria apod. Likvidace „živé síly“ není samoúčelným smyslem války.

Výjimkou je ovšem genocida a holocaust – zde jde o ďábelský záměr, ale ani ten nepostrádá jakousi „logiku“ – jistěže tu nejzvrácenější ze všech zvrácených. Ale pořád se nejedná o zabíjení pouze pro samotné zabíjení – nacisté realizovali „konečné řešení“ proto, aby se zbavili někoho konkrétního: Židů. To byl smysl jejich šíleného vražedného počínání. Stejně tak Srbové ve Srebrenici povraždili bosenské muslimy proto, aby se zbavili někoho konkrétního: bosenských muslimů. Chci tím říci, že nacisté vyvražďovali cíleně Židy, Srbové cíleně Bosňáky a např. Turci v rámci genocidy Arménů cíleně Armény.

Bylo to obludné, barbarské, nepřijatelné, neodpustitelné. Neméně obludné, ba svým způsobem obludnější a zákeřnější je vraždění á la Islámský stát (Paříž 13/11). Zde se vraždilo „hlava nehlava“. Bez ohledu na všechny případné žvásty zabijáků IS jsme byli svědky vraždění pro vraždění.

Čistě teoreticky: před holocaustem se mohl člověk zachránit včasnou emigrací do zemí, kam Hitlerova ďábelská chapadla nezasahovala. Kam se ale lidé v Evropě, konkrétně Pařížané, měli uchýlit, aby unikli vraždící ruce islámských služebníků smrti? Přestěhovat se do Madridu nebo Londýna? Do Bejrútu či Bombaje? Do Tel Avivu nebo Bostonu? Do Bruselu? To, co jsem právě napsal je jistá nadsázka, náznak podobenství. Má připomenout, že terorem šířeným po světě ve jménu Alláha a jeho Proroka jsme potenciálně ohroženi úplně všichni – bez rozdílu.

Tak jako děsivý počin Usámy bin Ládina a spol. z 11. září 2001 natrvalo ovlivnil způsob odbavování na letištích, bude mít pád ruského dopravního letadla na Sinaji a masakr v Paříži z 13/11 vliv na myšlení každého z nás. Přinejmenším při plánování příští dovolené.

Nepovažujme to za malichernost. Dovolená je nedílnou součástí našeho životního stylu – a ten se nepřátelé bojující pod islamistickým praporem snaží všemožně destruovat. Ovlivnit nás jistě mohou: budeme ostražitější a na jejich hrozby musíme z logiky věci adekvátně reagovat (byť za to zaplatíme ztrátou jistého komfortu). Nikdy však nesmíme dopustit, aby zvítězili. Tak jako generace před námi z dobrých důvodů nedopustily, aby v Evropě zvítězil Hitler a nacismus.

Je to stejný druh výzvy. Se vším, co k němu patří.