Angličtina má ten ošklivý výraz collateral damages (eufemisticky „vedlejší ztráty“), který vyjadřuje, že moderní válka si nevybírá a umírají v ní i civilisté anebo dojde i k palbě do vlastních. Ty tam jsou doby, kdy si to znepřátelené armády vyřídily na louce za městem a ani tehdy to nebyla žádná idyla.

Je vždy smutné, když umírají lidé a umírali tak Angličané v rozbombardovaných anglických městech a i Němci v těch německých. Obojí trpěli stejně. Byl však mezi nimi rozdíl. Ti angličtí se bránili útoku, ale ti němečtí si zvolili Hitlera a nadšeně aplaudovali jeho prvotní vojenské úspěchy. Byli tedy spoluviníky a sklízeli, co pomáhali zasít. I tak to není něco, na co by byly obě strany po letech hrdé.

Dnes svět sleduje obdobnou situaci na středním východě. Obyvatelé Gazy čelí izraelské odvetě za teroristický útok Hamasu na civilní obyvatele Izraele, krutosti a unesená rukojmí a raketové odstřelování. Hamas se skrývá mezi lidmi, pod nemocnicemi a školami a tak při boji s ním umírají i civilisté. Je nám jich líto, ale jsou to ti civilisté, kteří nadšeně aplaudovali útok na Izrael a pálili jeho vlajky. A volili Hamas.

Namítnete, že za totality jsme také volili bolševiky přes 90%. Ano v pudu sebezáchovy, ale na povinných prvomájových manifestacích nebylo tolik nadšení, natož pálení amerických vlajek. A při první reálné příležitosti jsme režim svrhli.

Izrael je ve zvláštní situaci. Je obklopen nepřátelsky naladěným arabským etnikem, které se ho již několikrát pokusilo zničit. Musí se tedy umět efektivně bránit, protože první prohra by byla zřejmě tou poslední. Proto má i naše sympatie. Židé si po všech těch historických útrapách zaslouží mít svůj stát. Navíc na historických starozákonních územích. Je i ostrůvkem demokracie, kterou máme rádi.

I když s těmi historickými územími je to ošidné. Za ta tisíciletí vždycky někdo někde žil a dnes i Keltové by mohli, říkat, že Čechy jsou keltské. Naštěstí by jim to nebylo nic platné. Vždy rozhoduje status quo, tedy vítězové a rozložení sil, co tvoří hranice. A ty měnit je velmi nebezpečné. Proto neuspěli Baskové a Katalánci ve Španělsku a ani Skotové koketující se samostatností. Proto si Putin znepřátelil část světa, když se pokouší měnit hranice Ukrajiny. Uznáváme, že ruskojazyčným Ukrajincům asi moc nevyhovoval režim nastavený po Majdanu, ale Putinův vpád příliš připomíná Hitlerovo zabráni Sudet ve jménu ochrany Němců.

Se změnou hranic uspěli Slováci v r. 1993, ale klidným a racionálním jednáním. My jsme z toho nebyli nadšeni, ale skousli jsme to. Dnes jsme lepší přátelé, než před tím.

Dnešní svět po prvních kooperujících letech nového století začíná být opět vyhrocujícím se místem s ohnisky nenávisti. Vinu svalujeme na diktátory, ale i my jsme si trochu omočili. S přesvědčením, že demokracie je to nejlepší, co lidé mohou mít, ji šíříme podobně jako kdysi komunisté světovou revoluci. Tedy i do míst, kam se nehodí nebo kde ji lidé nechápou a nechtějí. Nějak jsme nepochopili, že i ti diktátoři mohou oblast stabilizovat a zabránit chaosu. I rozšiřování EU či NATO je tak trošku změnou hranic, i když se to nedá srovnat s vpádem na Ukrajinu.

V historii si vždy ti velcí rozdělovali ty malé a ti do toho neměli moc co mluvit. Teď se svět trochu mění. Ví, že s nukleárními zbraněmi se světová válka nedá vyhrát a taková tažení, jako bylo dobytí Berlína, se už nebudou opakovat. Už v době kubánské krize stáhl Chruščov své rakety z Kuby a Kennedy z Turecka. V EU mohou i ti menší sem tam něco prosadit. Proto je třeba pokračovat v kooperaci, předcházet problémům, a když už vypuknou tak je řešit jednáním. Předejde se tak škodám i utrpením. Ti, kteří spolu obchodují, spolu neválčí.

Proto bude nutné jednou i Rusko opět zapojit do světového hospodářství, jako je v něm Čína a rozsáhlý provázaný obchod s ní nás zřejmě zatím chrání od válečného konfliktu.