V poslední době přibylo k agendě progresivní levice nové téma: zákazy konverzní (reparativní) terapie (KT). Pro nezasvěcené: jde o kontroverzní postup, v rámci kterého je vyvíjena snaha o změnu sexuální orientace. S podporou víry (většinu křesťanské, někdy i judaistické či islámské) a s použitím konceptu náhrady (reparace) chybějící rodičovské role během rané výchovy.

Je pochopitelné, že koncept změny sexuální orientace vyvolává z definice pochyby. Vědecká obec se dnes totiž většinou přiklání k názoru, že něco podobného není možné. Přesto mám k volání po zákazech KT námitky, a to dvojího druhu.

Heterosexuální potenciál
Je zřejmé, že KT má v mnoha případech škodlivý dopad, a její kritika je tak mnohdy oprávněná. Například, pokud křesťanští rodiče dotlačí své dospívající dítko k jejímu absolvování v motivačním pobytovém programu, a to s cílem uzdravení z homosexuality. Nezřídka proti vůli teenagera. Podobné případy jsou v mnoha rodinách - zejména v USA - běžné v evangelikálních a v charismatických kruzích. Traumatické dopady, které to v minulosti často mělo, způsobily vlnu odporu, jenž vedla až k osvojení problematiky progresivistickými levicovými kruhy.

Má námitka se odvíjí od teze, že část gayů jsou ve skutečnosti bisexuálové (někdy ve větší, jindy menší míře), případně lidé s potlačenou heterosexuální složkou osobnosti. A právě mezi touto podskupinou je řada lidí, kteří terapeutickou či alespoň psychologickou podporu žádají: při volbě heterosexuálního (a rodinného) života. Pokud si tedy představujeme konverzní terapii jako koncept se zázračnou proměnou osobnosti prostřednictvím křesťanských postupů, pak chápu že se to v mnoha případech - jemně řečeno -nepovedlo. Jestliže však jde o podporu přirozených složek osobnosti člověka, pak si lze představit, že máme co do činění s nevyužitým potenciálem. Zvláště v kultuře, která LGBTQ identitu u dospívajících a priori podporuje. A KT opravdu nemá jednotný ucelený obsah, který může právní řád paušálně zakázat, aniž by bylo řečeno, co se vlastně zakazuje.

Homosexualita kombinovaná s deviacemi

Druhá námitka se týká deviací. Mám ve svém okolí několik homosexuálních lidí, kteří zápasí s nechtěnými, takzvaně „egodystonními“ sklony. Disponují tedy orientací, která je sice homosexuální, ale zároveň například efebofilní (nutkavá sexuální apetence k dospívajícím chlapcům). Pro takové lidi je hranice mezi homosexuální identitou, jak ji běžně známe, a nechtěnou deviací často nejasná a křehká. Nabízí se samozřejmě otázka, na co současná sexuologie, psychoterapie či alespoň duchovní pastorační podpora stačí. Přesto pro takové lidi může být určitá forma intervence v některých případech pomocí.

Jestliže tedy nějaká restrikce přijde v nadcházejícím volebním období na přetřes (a pár politiků už po ní volalo), měla by proběhnout odborná debata. Pokud možno oproštěná od vlivu různých lobbistických skupin, které vlnu zákazů ovlivnily západním světě. Bylo by však dobré mít na paměti, že součástí diskursu by měly být i menšinové hlasy, které jsou dnes povětšinou marginalizovány (takto se například před časem rozpovídal někdejší prezident Americké psychologické asociace Nicholas Cummings o četných případech psychologicky podmíněné homosexuality). A že existuje jak nabídka, tak poptávka, ukazují i některé průzkumy: Podle studie University College London z roku 2010 (tedy ještě před vlnou zákazů) přibližně šestina britských psychoterapeutů používalo v rámci své praxe i koncepty reparativní terapie. Dnes se tak děje spíše v neoficiálním prostředí, s tím, že nejasná definice zákazů de facto neumožňuje trestně postihnout ty, kteří tyto prvky začleňují do širšího komplexu terapeutické péče.

Aktuální mapa států, kde je KT již zakázána (tmavě modře jsou vyznačeny státy s úplným zákazem, většinou jen vůči mladistvým, ale v některých zemích, např. v Kanadě, na Maltě a v části USA platí trestně právní postih poskytovatelům vůči všem věkovým skupinám; světle modře jsou pak vyznačeny státy, které KT zakazují vykonávat jen lékařům a certifikovaným terapeutům).