Doufám, že mne nikdo nezažaluje, jak dnes bývá zvykem, za to, že jsem použil a zneužil slavný citát z Hamleta, kterou napsal jistý Vilík Třesehruška (v anglickém originále Wiliam Shakespeare). Z hlediska vysokého morálního pohledu je situace v dnešní Evropě a vůbec angloamerickém světě zralá na to, abychom si řekli „být či nebýt“. Nejsem však světový komentátor, a tak bych to zjednodušil na takovou drobnější otázku – „jde to spálit anebo nejde to spálit“.

Protože ceny energií letí vzhůru a naše vlády a naše ideologie nejsou schopny s tím něco dělat, bude před touto otázkou stát velká část Evropanů. Když se bude občan Evropy dívat na odpad, který produkuje jeho rodina bude uvažovat: Mám to dát tříděného odpadu anebo to spálit?

Zatímco od severní Itálie, přes Rakousko a Německo až po skandinávské země má kdekdo doma nějaké topidlo na tuhá paliva už desetiletí, u nás tomu tak nebylo. Projedete-li se od Slovinska po ose končící ve Finsku – s odbočkou do Francie, jistě si všimnete, že u velké většiny rodinných domů je naskládáno naštípané palivové dříví, a tzv. „moderní domy“ bez komínů, si staví jen skuteční fanatici anebo tupci, kteří podlehli módní ideologii.
Čtenáři, kteří četli moje knihy o vytápění kamny, krby, kamnovými krby atd. (vydané u nás hlavně v nakladatelství Grada, ale přeložené do dalších pěti jazyků), vědí, na co jsem už dávno upozorňoval. A to, že na Západě, po jejich naftové krizi, trvající od 70. až do konce 80. let si kdekdo domů pořídil nějaké topidlo na tuhá paliva. My tuto zkušenost nemáme, protože nám naftu dodával „spřátelený“ Sovětský svaz. A zprávy o naftové krizi na Západě v podstatě nikoho nezajímaly. Tedy mimo tehdejší ÚV KSČ, který sice neustále mlel „Moskvě, soudruzi, věříme“, ale pro jistotu nechal otevřít další uhelné doly a postavit další uhelné elektrárny. Tehdy smradlavé, dnes s filtry a bez vypouštění síry). Neboť i normalizační soudruzi věděli, že teplo nevzniká tím, že třeme dlaně o sebe, ani elektřina třením liščího ocasu o ebonitovou tyč. Z tohoto pohledu normalizační vláda, proti níž jsem usilovně bojoval, vypadá proti dnešním pokrokářům a šíleným ekologistům jako sbor mudrců.
Bude zle. Ne že možná bude zle, ale ono bude skutečně. Party mladých fanatiků ve spojení se zločinnými politiky, jako byla Angela Merkelová, doslova zničili energetickou základnu v Evropě. Nevím, zda Putin zastaví plyn úplně anebo nás bude týrat na ekologické oprati. Ale byl by úplný idiot, kdyby to neudělal. Jde jen o to, jakou strategii zvolí. Ale bude to určitě bolet.
V hlavě mi běží vzpomínka, kdy jsem mezi lety 2004 až 2010 jezdil pracovně do Bulharska, a to často do Sofie. Ta leží na úpatí pohoří Vitoša, jehož nejvyšší vrchol zvaný „Černi vrch“ je vysoký 2290 m a tyčí se přímo nad Sofií. Pohoří je porostlé většinou listnatými stromy s tzv. tvrdým dřívím. Sofie má kolem sebe, třeba jako Praha, veliký prstenec panelových sídlišť. V roce 2004 nařídila EU Bulharsku v rámci „přístupových dohod “ uzavření několika reaktorů jaderné elektrárny Kozloduj. Údajně kvůli bezpečnosti. Bulharsko se nakonec podvolilo. To mělo dodnes v „pokrokové“ Evropě zamlčované dopady. Protože Bulharsko nemá moc uhlí (dnes jsme na tom stejně, protože jsme naše doly z ideologických důvodů uzavřeli a elektrárny na uhlí likvidujeme), skýtala cesta z letiště mezi panelovými sídlišti neuvěřitelný pohled. Do té doby bylo zvykem, že se v Bulharsku v městech ale i na vesnicích většinou topilo elektřinou. Tak jako třeba ve Francii. Tehdy ale z oken paneláků trčely komínové roury. V okenních sklech byly vyříznuty kulaté otvory, kterými bylo odkouření prostrčeno ven, s kolenem otočeným nahoru. Ze všech těchto provizorních odkouření stoupal dým a kouř a smrad. Ten se plížil podle celých stěn sídlištních paneláků. Když jsem přijel do hotelu na úbočí Vitošy, došlo mi, kde obyvatelé Sofie berou palivo. Kolem celého města se pod úbočím pohoří Vitoša táhly nekonečném ohrady se složeným dřívím. Z velké části akátovým. A pracovníci, na které jsem se díval z oken čtyřhvězdičkového hotelu, vypadali z té dálky jako mravenci, co pilně řezali a štípali dříví. Před ohradami stála osobní auta, ale i jednotlivé osoby s vozíky, aby si koupili nějaké to dřevo, a pak s ním zatopili doma. Kouřová mlha se válela nad celou Sofií, a když jsem pak projížděl Bulharskem, bylo to všude stejné.
U nás budeme řešit problém vzniklý na základě stejného šílenství. A to, jak nezmrznout, a navíc jak třídit odpad. A dostaneme se, díky cenám a nutnosti doma nezmrznout k otázce: „Hoří to anebo nehoří?“ Pokud to hoří, šup s tím do kamen.
A tak se vrátíme v rámci „ekologického pokroku“ rázem zpět o nějakých 50 let. A města a vesnice zase budou smrdět jako „bolavá noha“. Smradlavý kouř z PET lahví a všelijakých obalů a papírů, ale i šlupek od brambor (pozor, ty ovšem čistí spalinové cesty, jak věděly už naše babičky) a starých bot se bude linout naší krajinou.

Jen si nejsem jistý, jak to našinci vyřeší v panelácích. Co se týče takových „vyloučených lokalit“ osídlených Romy, např. karlovarského Chodova či některých částí Mostu a Chomutova, je mi to jasné. Roury budou koukat z oken. Co ale ti ostatní? Zkuste se na to zeptat v Bruselu anebo Petra Fialy. Já se nechám překvapit. Už jsem viděl kde co. A pokud nevíte, jak si zařídit či postavit lokální topidlo na tuhá paliva, kupte si některou z mých odborných knížek. Může se vám to hodit!

Když už něčím topit, tak je dobré vědět v čem, jak a čím. Víte třeba, že do kamen je nejlepší mít naštípané dřevo nejméně rok schnoucí, zatímco do krbu dva roky? A že když spalované uhlí z komína šedivě kouří, tak že 60 % energie obsažené v něm, vám utíká komínem?

Pokud tohle neznáte, klikněte si třeba na https://www.kosmas.cz/autor/25216/vaclav-vlk-st/

Václav Vlk st.