Pětidílný dokument Já, Kajínek jste snad zřeli. Možná radši ne. Tak nebo onak, „měl sledovanost“. Uznávám: neznamená to, že zde stojí za zmínku. Učiňme ale, prosím, tuto výjimku a úvodem připomenu, že byl celek dělen v díly tematicky, přičemž každý se mi zdál ještě o něco zajímavější, než předchozí. Závěr se ovšem věnuje už čistě jen mediálnímu boomu a fenoménu, popularitě titulního hrdiny, a lze podobná finále z principu zavrhnout, ale já zrovna tak chápu, proč to některé právě chytí nejvíc.

Zvlášť v internetových komentářích jsme ovšem registrovali zhnusení některých občanů nad „počinem stanice Prima“ a rozčilovali se pochopitelně všichni, kdo mají Kajínka (*1961) za vícenásobného vraha. Ono když se něco stále opakuje... On sám ovšem s klidným úsměvem říká, že nezabíjel, a to ač není lilií. Kradl totiž rád. A nejen kradl. Dokonale taky zesměšnil, ba takřka odborně zpacifikoval policisty, konkrétně osádku vozu, s kterým vzal dotyčným pakům dokonce „roha“. K smíchu? K breku? Hotový moderní Jánošík? Je to na vás. A ač byl grázlem, v sérii se prezentuje jako civilizovaný, inteligentní, snad i charismatický muž, který chtěl původně na práva. Opakovaně se pasuje na „beránka“, a to jen zdánlivě v legraci. Až zatroleně jde poznat, že to myslí vážně. A co víc, on jako beránek povětšinou i působí. I já tudíž podlehl Kajínkově nehranému (anebo je druhý De Niro?) zápalu se hájit a přesvědčovacím Jiříkovým schopnostem a věřím, že v inkriminovaných serpentinách na plzeňských Borech, kde jsem se taky nejednou procházel, skutečně nikoho neodkrágloval. Jak by řekla ne jako on distingovaná My Fair Lady. A kdyby?

Teď se už proviňuje jen bohapustým lhaním. Dle mého názoru si odseděl dost.

Překvapující ovšem je Kajínkova schopnost se bezproblémově bratřit s kamerou a ujmout se role moderátora. Působí přirozeně i otesaně a hovoří nejen plynule, ale s náležitou kadencí. Vládne češtinou tak, až je to záhadné. Přece byl skoro čtvrt století v několika basách, ne? Co četl? Utíkat před vulgarismy rovněž nemusí, ani mu totiž na mysl nepřijdou, a dokonce objevil divácky až neuvěřitelně akceptovatelný způsob, jak se staví k partnerce i sexu. Zkrátka a dobře, dokument Já, Kajínek stojí a padá s jeho osobností. A to nic nemění na tom, že je i dobře udělaný. Jako tahoun by přitom jeho hrdina stejně dobře fungoval u seriálu o Babinském, Grasselovi, Dillingerovi či Harry Jelínkovi. A kdo ví, třeba si jednou podobně i bude vydělávat. Zatím to zapotřebí asi nemá. Či ano, ale jen tady. Stačí ta část seriálu, v které bezchybně propírá vrahy, jež osobně poznal v kriminálech a mezi něž patří i odporní manželé Stodolovi či vysoce neprůhledný Roubal. „Léta ve vězeních na něj zapůsobila tak, jako by prošel poměrně kvalitní psychoterapií,“ míní dokonce psychiatr Jan Cimický přímo v poslední části cyklu... a vrtí hlavou. „A nechová se ublíženě. Ani stopa hořkosti,“ míní má maminka. Byť tohle, uznávám, může signalizovat i vinu. Maminka, podotýkám, tento seriál sledovat odmítla. Jako přemnozí.

Možná udělali dobře. Ale nevím. Já to viděl a snad jediná sekvence, ve které to skřípne, se týká onanie. Na ni asi musí nutně být rozličné názory, osobně však mám pocit, že je pobyt ve vězení trest i tím, že pachatel nemá sex se svým životním partnerem. Nebo si to nemyslíte?

Kajínek si v seriálu na tohle rozhodně stěžoval, i když jenom v souvislosti s nejmenovaným vězeňským ředitelem, který ho v tomto punktu podle vodil za nos.

Ale došlo i na další vachrlatost. Lásku ke zbraním. Znalost zbraní. Jenže...

Právě to, že se tu přiznání sebevědomě nevyhýbá, svědčí spíš v jeho prospěch. Nebo ne?

Ale ano. Za pravdu by mi dali mnozí, třeba i včetně mého strýce. Nic není nezralého či ubohého na znalosti zbraní; to spíš naopak.

Do jisté míry záhadný mi však přišel rovněž moment, kdy Kajínek zdůvodňuje, proč nikdy neměl v cele fotografie. Dosti však podobných úvah a konstatujme, že má tento seriál nepochybnou výpovědní hodnotu, a to včetně až obskurního momentu, kdy propuštěný (fakticky) přednáší fascinovaným děvčatům na vysoké škole!

Výsledné dílo nepředvádí naše vězeňství v nejlepším stavu, ale to není novinka a navíc samozřejmě všemu věřit nemusíme, neboť je očividné, že Prima svému „hrdinovi“ ve většině těch pěti dílů nezastřeně nadržovala. A nemusila během nadržování ani zvlášť moc zdůrazňovat, kdo vlastně byl tenkrát v Plzni zavražděn.

Jediné, co mě zmátlo, je ne úplně věrohodný konflikt Jiřího Kajínka s Josefem Klímou, a to předvedený přímo před kamerou. Oho! Takto na nás? - Ať si ti dva říkají cokoli, takovéto rozkmotření možná upekli právě a jedině pro potřeby tohoto příběhu. Příběh potřeboval nějaký ten konflikt ještě navrch.

Nad výdělečným projektem Primy (dojde přece na DVD) můžete do úmoru láteřit, to je fakt, a lámat smíte na vlastních kolenou celé Vysoké Tatry valašek a můžete nezbožně proklínat pana prezidenta Zemana, že vznik dokumentu de facto umožnil, když dopustil „speakerovo“ propuštění na svobodu, a je tu dokonce snad možné Kajínkovi závidět i popularitu u jistých lidí (mandát má rozhodně takový, že mu jej závidí leckterý neprůbojný spisovatel), ale... Ale přes to všechno bychom měli, myslím, prvořadě pochopit jedno. On přece podobný kredit nechtěl. Asi by dnes byl hloupý, kdyby jej přesto nevyužil, nicméně po tom kreditu a mandátu nikdy nebažil. Nynější postavení nezískal dle propracovaného plánu a jen se do toho postavení dostal. Prostě se to stalo.

A extrémně vysoká sledovanost už je pak jen důkaz toho, nakolik fascinuje lidi jako takové zločin, „kráglování“ soukmenovců a vraždy. Nebo snad ne? A oč by asi zůstala sledovanost níž, kdyby Kajínkova vina byla už od začátku prokázána? O málo, tipnu si.

Ale pozor, to bych figuroval hned mezi prvými, kdo by s realizací projektu nesouhlasil. Vrazi nám nemají co vykládat. Jsem si tím jist - a jen za to mi tedy smíte začít svobodně nadávat.

Předtím ale raději a „kvůli pořádku“ vzpomeňme aspoň jednoho výroku Woody Allena, a to výroku celkem prostého. „Možná, že život nenapodobuje umění, ale televizi; takovou, jaká je.“

Já, Kajínek. Režie Ivan Bareš. 275 minut. 2017