Most! sice otevřel debatu – jenže co čekat od debaty otevřené komediálním seriálem?

[Článek je od začátku do konce plný spojlerů.]

Moc nepřemýšlej, hodně odpouštěj. V záplavě článků o tom, že seriál Most! konečně překročil stereotypy, naložil úplně všem a spojil rozdělenou společnost aspoň u obrazovek, nebo naopak že se stereotypy pracuje příšerně a škodí Romům a translidem, nezbylo moc místa pro hodnocení jeho scénáře a dramaturgie. A ty, bohužel, znovu stojí na téhle nepsané smlouvě většiny české filmové a seriálové tvorby s divákem.

V prvním díle hlavní postava dobije do krve v přímém televizním přenosu svou sestru, ale kupodivu to nezajímá policii, novináře a moc ani samotnou sestru. Policii, pokud v seriálovém vesmíru vůbec existuje, později nevzruší ani mrtvola mladého muže politá benzinem a s otlaky od provazů. Spolunesení a málem upálení reagují hororový zážitek nejvýš třídenní pracovní neschopností. Skinheadi je mimochodem neunesli na odlehlé místo, ale do restaurace na frekventované ulici.

Postavy, které spolu zrovna mají co řešit, se vždycky ve správný okamžik náhodně potkávají: na ulici šedesátitisícového města, na chodbě nevěstince, na tribuně závodního okruhu, u popelnic v Chanově. Dobře vypointované dialogy se střídají se samoúčelnými skeči založenými na tom, že majitel autoservisu líčí na zloděje pasti jako Kevin v Sám doma.

Most! od prvního do posledního dílu míchá dva navzájem se rušící módy vyprávění. Seriál diváky střídavě přesvědčuje o tom, že sledují syrovou realitu chudého pohraničí, a střídavě pomrkává: jasně, že tohle přece není doopravdy, je to jen sranda, víme?

Divákům to – soudě dle skoro dvoumilionové a průběžně rostoucí sledovanosti i podle tweetů s hashtagem #dyckymost – zvlášť nevadí. Dá se to pochopit. Ať vyžaduje Most! shovívavosti kolik chce, pořád je jí zlomek ve srovnání s tím, jakou velkorysost předpokládají další zimní premiéry, Kameňák nebo Strážmistr Topinka.

Jak často tohle vidíte?

Průpovídka o tom, že je jednooký králem mezi slepými, pomáhá vyznat se i v kontroverzi kolem vyznění seriálu. Hodnotit obsah Mostu! absolutními měřítky, anebo relativními? (Někdo namítne: nehodnotit! Jenomže právě podobné diskuze nabízejí příležitost ujasnit si sdílené hodnoty a kulturní normy, nebo aspoň pojmenovat, na čem se neshodneme.)

V absolutních měřítkách si Most! nevede dobře. Západní produkce se snaží do rolí transgender lidí obsazovat transgender herce; důvody, proč o něco takového usilovat, předkládá Kamil Fila v listopadovém papírovém Finmagu. Při natáčení na sídlišti Chanov tvůrci aranžovali větší nepořádek, než jaký na něm ve skutečnosti je; alespoň to v rozhovoru pro Lidovky říká (aniž by to zvlášť kritizoval) místní preventista Petr Bažo, hrající bosse Joža. „Domestikovaný“ sympaťák Franta krotící Romy divoké je ztělesněním toho, co připouští i jejich nejtvrdší hejtři: Nepopírám, že je mezi nima i pár slušných, ale většina…

Zato v relativních měřítkách je na tom Most! výborně. Není moc českých seriálů, které by se odehrávaly jinde než v Praze nebo nějakém malebném dovolenkovém kraji. Žádný, ve kterém by jedna z hlavních postav čelila ostrakizaci a nenávisti po změně pohlaví. Most! jde až na dřeň při zachycování boje lidí s vlastními předsudky – přitom často lidí, proti kterým mají jiní lidé jiné předsudky (ano, mluvím o sbližování Roma s právě transsexuálkou). Zatímco v Romingu hráli Romy Marián Labuda a Bolek Polívka, v Mostu! dostali prostor romští neherci, včetně zmíněného Baža.

Právě Bažo září v nejvtipnější scéně seriálu, ve které s kumpány přesvědčuje bílého hostitele, že je urazí, pokud jim na znamení přátelství neupeče svého psa. Milion a půl lidí sledovalo scénu, která obrátila naruby tradiční uspořádání, kdo si z koho dělá legraci. Romové v ní trolují příslušníka majority – a s ním i tu část publika, která je příliš ponořená do svých předsudků. Jak často se tohle v televizi děje?

O oteplování by tam něco nebylo?

Šéfkomentátor Seznam Zpráv Jiří Hošek preferuje relativní hodnocení: „Snad nikdo neudělal pro lepší soužití s Romy za posledních 30 let tolik, jako #DyckyMost.“ Publicistka a spisovatelka Renata Berkyová volá po měřítkách absolutních: „Pojďme udělat průzkum mezi skoro dvěma miliony diváků, kolik z nich by ubytovalo romskou rodinu nebo kolik z nich by chtělo za souseda Roma, a potom se můžeme bavit o tom, zda seriál Most! skutečně boří předsudky.“

Není divu, že romská autorka odmítá vděčně líbat bílé scenáristické ruce za „aspoň něco“, které si chvíli dělá legraci z Romů a chvíli z bílých. Most! toho opravdu mohl udělat pro přijetí Romů a transgender lidí majoritní společností víc, být citlivější, vyváženější, v něčem opatrnější a v něčem důraznější. Možná bychom se ale místo o potenciálních ambicích jednoho komediálního seriálu měli bavit spíš o tom, proč to víc nepřichází ze směrů, ze kterých by to v normálně fungující společnosti bylo očekávatelnější. Míra ne-nenávistné pozornosti, která se po odvysílání Mostu! upřela do romských ghett a v menší míře i na trans lidi, je nepoměrná s tím, co se kdy povedlo komukoliv z politiky, zpravodajství, publicistiky, neziskovek, občanské společnosti nebo řad sexuologů. (Ne vždy jejich vinou.)

Kvalita té pozornosti svému zdroji částečně odpovídá: z Chanova a Severky se stalo lidské safari a o trans tématech v médiích zatím častěji než translidé mluví Erika Stárková a Jan Cina, kteří Dáše propůjčili tvář a hlas. (Stárková musí v 90’ ČT24 hned do startu vysvětlovat Michalu Kubalovi, že nehraje muže, ale ženu.) Na druhou stranu ale Most! taky možná nabízí referenční rámec, ve kterém můžou politici komunikovat s bílou majoritou o romské problematice a nesklouzávat hned k anticikanismu, jak mi aspoň přišlo nad zprávou Blesku o výjezdu sociálního a zdravotního výboru Sněmovny do Chánova. Lepší než nic není moc, ale… je to pořád lepší než nic.

Tak mě napadá: nechtěli by scénárista Petr Kolečko a režisér Jan Prušinovský natočit nějakou srandu o změnách klimatu?

Převzato z magazínu Finmag.cz se souhlasem redakce