TAXIZKAZKY: Zasažený svět

Žijeme si tu v klidné zemi. Až si říkám, že Praotec Čech měl skvělou volbu k výběru místa, kam chce umístit své potomstvo. Že ho bolely nohy od putování zrovna na tom pravém místě. Že vylezl až na Říp, odkud včas poznal, že je zde země mlékem a strdím oplývající. A zůstal tu.

A já jsem také rád, že jsem se tu narodil a neodrodil. Mám to tu rád, mám tu své blízké i vzdálené a nemám ambice na rozlet do světa. Už ne…

Vážím si všech, kteří to vnímají stejně a jsou tu rovněž šťastní. Neohlíží se vypočítavě k západu, ani servilně k východu, ale rádi tu překonávají všechny nástrahy a potíže života, protože k tomuto místu cítí něco, co je nutí tyto malichernosti vyřešit. Nejsou to ti, kteří mají nataženou ruku „Státe, pomoz! Jsem chudák! Je to tvoje povinnost!“, prostě sami „za to vezmou“, aby si zařídili život. Potom ty hezké chvilky jsou pro ně o to více znát. Zapšklost není v seznamu jejich vlastností.

Naše krásná země je tu pro toho, kdo tu chce být. Kdo tu chce s námi sdílet tu ohromující krajinu, kterou nám náš pratáta vyvolil, kdo je ochoten vnímat a opatrovat naše hodnoty a přizpůsobit se jim, jako s pokorou každý host, který si váží pohostinnosti hostitele.

Proč jsem svůj příspěvek nazval Zasažený svět? Protože se nás dnes spousta věcí týká více, než si dokážeme připustit.

Pár drobností:

Bydlíme teď s dcerkou v pronajatém pokoji v jednom rodinném domku. Život už to tak prostě na čas chtěl a je to jedna z těch potíží, které musíme překonat. Třeba nás to posílí. Vedle nás na pokoji jsou dva mladí lidé z Ukrajiny. Pán už je tu delší dobu, pracuje tu, dorozumí se Česky a je v pohodě. Jeho partnerka je prý zdravotní sestra, naší řeči moc nerozumí, zatím se jazyk teprve učí, aby se mohla zapojit v našem zdravotnictví. Třeba jo. Občas se mi zdá, když se potkáme v kuchyňce, že „čumí jak p…l z roští“, jak říkávala moje tchyně. Je ale tichá, pořádná a pracovitá, proti Rumunům a Bulharům, co tu byli předtím, je to pohlazení. Neznám zvyky jiných národů, tudíž jí to nevytýkám. Přízeň si oni možná ponechávají jen pro své blízké. OK. Po dlouhodobých zkušenostech jen vím, že chlapi se vždy nějak domluví, ale jak je tam ženská, je domluvě většinou konec. Tak to prostě je. Tečka! To je ten Mars vs. Venuše. V životě by mě ale například nenapadlo se jich ptát, jak to má mladý pán s rukováním k obraně své země! Nic mi po tom není! Tuto zemi si vybrali k životu a stejně tak se jich nebudu ptát, jestli tu hodlají zůstat. Přijímají naše hodnoty? Myslím, že rozhodně ano. Chtějí se vrátit domů? Nevím.

Před časem jsme byli s dcerkou, jako již tradičně každou sobotu, v jedné restauraci na obědě. Dcerka má ráda „Čínu“. Obsluhuje nás jedna mladá paní (slečna?). Milá, klidná. Ukrajinka. To ony vesměs jsou. Milé a klidné.

„Dlouho jsme vás tu neviděli!“ jsem tak nějak rád, že ji vidím.

„Ja byla doma, na Ukrajině.“

„A co? Dobrý?“ to je ale debilní otázka! Neumím prostě rychle a dobře reagovat.

„Muj bracha je ve valce, byl raněny, nemá nohu.“ a zatímco odchází se svými myšlenkami mezi stoly a odebírá prázdné talíře z nich, já zase, ksakru, nemám co říct! Žijeme si tu prostě v klidu a řešíme kraviny. Nakonec - jsem každodenní řidič, takže to vidím ze své pozice, stále v ulicích: řeší se tu jen to, kdo se kam vecpe, kdo má jaké ego, kdo má větší a dražší auto, kdo zastaví hned za křižovatkou, aby vystoupil ze svého šedého Superbu a šel řvát na paní za sebou „Ty pí.o!“ (Opravdu to byl kretén) a je mu v tu chvíli jedno, že zastavil skoro všechen provoz, hlavně, že jeho ego povyrostlo o 1,46mm. Každičká jiná oblast může doplnit „náš“ pohled na věc.

Ta milá kočka z restaurace se tu snaží žít, aby pomohla sobě a svým, i když je to možná nad její úsilí. Obsluhuje tu lidi, kterým je její život a osud jejích blízkých úplně, ale úplně ukradený a nemyslím, že její výplata je nějak ohromující.

Vezl jsem také teď opět jednu mladou ženu. Má v profilu Oksi. Asi je to Oxana (Oksana, to je obvyklé jméno v těchto oblastech na východ od nás.) Moc prímová mladá paní. Prý tu žijí s manželem už asi dvacet let. Česky mluví vcelku pěkně, pořád sice jie tam ten mnieký přízvuk znát, ale nenachytal jsem ji na typicky české obraty, už je prostě zná. Na Ukrajinu (domů) prý posílají peníze, aby bylo na neprůstřelné vesty a jiné vybavení. Přestože tu žijí už dlouho a nemají ten přímý styk s domovinou, snaží se i tak nějak pomoci. „Svým“.

Musel jsem jí říct, že si velmi vážím jejich chlapů, kteří za ně bojují. Pro nás neuvěřitelné. Opravdu! Kdo to chce odtud z gauče komentovat? Říkal jsem jí, že pokud by bylo potřeba bránit svoji zemi a někdo by mě ještě v mém věku chtěl, šel bych také. Se samopalem vz. 58 bych si poradil a rozdíl mezi dnešními Bren, či co to dnes vojáci mají, určitě nebude takový. Ale jedním dechem dodávám, že kdybych držel v ruce povolávací rozkaz, možná bych už takového srdnatého frajera nedělal. Ten pocit totiž neznám. Narodil jsem se a žiji v klidné zemi (i když si mlhavě pamatuji tanky v ‚68). A o plánu útoku na prohnilý kapitalistický svět nás na vojně jenom informovali na PŠM - politické školení mužstva.

Těžko se mi hodnotí život a rozhodování někoho jiného. Na to musí být buď nadmíra odvahy, anebo úplná demence a ignorace. Což se nevylučuje.

Ze své pozice řidiče, který slouží lidem, jen vidím, že většina těch, co vás odvezou přes Bolt a Uber jsou muži z východních končin. Když přijedu s klientem na letiště, je mi z toho, upřímně, s prominutím, nevolno. Všech je tu plno. To je také asi ta pomoc našemu národnímu hospodářství. A budou vám tvrdit, že „to není jejich válka“, že „to je válka Zelenského“. Tady vidím ten rozdíl mezi jejich ženami a jimi, muži. Ženy se snaží pomoci a třeba odtud podporují své manžely, bratry, přátele, kteří brání svou zemi, a muži, kteří…. chtěl bych vědět, kolik z nich posílá své Bolt výdělky domů. A vy, kteří s nimi jezdíte, můžete tvrdit, že je vám to také jedno. Stejně jako u té milé osoby v restauraci. No jasně, každý má spoustu svých starostí a nemá čas se ohlížet na kdejakého Ukrajince.

Proč to vlastně hodnotím? Máte pravdu. Jsem tu doma, v klidné domovině a nemusím vlastně řešit nic existenčního. Jen kam pojedu na dovolenou a čím, jestli si půjdu nakoupit dnes, nebo stačí až zítra, proč dnes deset minut nešel proud, proč voda také dnes měla nižší tlak, proč plyn CNG pro moji Okinku je u čerpačky o korunu dražší. A jestli se ten pacient v SUV bude chtít přede mne nacpat, pořádně ho protroubím! Jo a někomu v diskusi na Novinkách napálím, že potřebuje buď změnit medikaci, nebo navštívit psychiatra! Táák! A má to!

Ale ne, vraťme se zpět ke skutečnému „mně“:

Víte co? Dnes je čtvrtek, takže pozítří, v sobotu, půjdeme s dcerkou na oběd do „Číny“ a té milé ukrajinské servírce určitě vyseknu nějaký kompliment! Zaslouží si to! A možná, na rozdíl od těch „našich“, které by to braly jako obtěžování (me too), jí to třeba udělá radost. A já rád dělám radost…

A raději si pak pustím na YouTube parodii na písničku „Scatman’s World“ od Scatman John, kterou vytvořil Těžkej Pokondr pod názvem „Kretén“. Vždycky ve mně vybudí úsměv její strohá pravda…