Pokud trochu sledujete problematiku odškodnění politických vězňů komunismu, všimli jste si možná v některém z diskusních pořadů České televize advokáta Lubomíra Müllera. Je považován za jednoho z nejrespektovanějších advokátů v tomto segmentu trestních kauz. Lubomír Müller je mimo jiné i přesvědčeným svědkem Jehovovým. Leckdo asi zaznamenal ve veřejném prostoru také jméno Radima Passera, jednoho z nejúspěšnějších českých developerů. A také horlivého adventisty, který horentní část svých příjmů dává z přesvědčení církvi. Pro někoho by tyto náboženské společnosti a jejich představitelé mohly být základnou „antisystému.“ Ne vždy však dotyční lidé vnášejí „antisystémovost“ do „systémovosti.“.

Průnik antisystému do systému je dnes velkým fenoménem: stačí vzpomenout na třetího nejvyššího českého ústavního činitele Tomia Okamuru či na antivaxera Roberta Kennedyho v roli ministra zdravotnictví nejmocnější země planety. Ne všichni evangelikální křesťané v USA (tedy jedna ze základních opor trumpismu a hnutí MAGA) však systém nabourávají, byť v časech Trumpova vládnutí procento antisystémových evangelikálů vzrostlo. Část z nich je vůči systému nadále zcela komformních - podobně jako je k němu konformní svědek Müller či adventista Passer. Jelikož jejich víra nemá ambice systém bořit, ale spíše jej kultivovat. Nabízejí svůj společenský příspěvek jen v určitém společenském prostředí (či profesní branži), a své specifické náboženské (religionisticky vzato antisystémové, v některých případech snad až sektářské) názory nepropisují do kultury, respektive do establishmentu.

Letničně - charismatické hnutí v Římskokatolické církvi je v posledních desítkách let velice silné, pozitivně se o něm vyjadřuje Vatikán, a hlásí se k němu mnoho osobností katolické církve. Teologické důrazy tohoto hnutí však mohou působit pro širokou nezasvěcenou veřejnost obskurně: například učení o takzvaných glosoláliích (zjednodušeně řečeno mluvení andělskými jazyky, někdy i s prorockými výklady). Osobně tyto teologické zvláštnosti určitě nepovažuji za sektářské, byť od biblických dob upadly většinou v zapomnění a dnešní pop kultura je za sektářské občas označuje. Když jsem například před časem shlédl s kamarádem na TV Nova film Ponechání napospas , pojednávající o tzv. vytržení církve do nebes na konci věků, kamarád tento jinak spíše průměrný film vůbec nepochopil: Neznal totiž evangelikální reálie, které jsou americké pop kultuře známy, kdežto té evropské, formované katolickou a tradičně protestantskou tradicí, nikoliv. Přitom sama katolická církev zmíněné biblické učení uznává, jakkoliv je mediálně upozaďuje.

Z hlediska mého textu tedy není relevantní otázka sektářství v religionistickém slova smyslu, jako spíše fakt, zda ony zvláštnosti znamenají průnik antisystému do systému. Jak jsem řekl: Ve vysokém procentu konzervativní evangelikálové, adventisté, a dokonce částečně i svědkové Jehovovi (kteří jsou za sektu obvykle považováni en bloc) zůstávají vůči politicko-ekonomickému systému konformními, jen jejich část zdivočela, zpolitizovala se a (konkrétně ve Spojených státech) fúzovala s trumpistickou MAGOU.

Jak by tedy vlastně průnik antisystému do systému vypadal v našich modelových příkladech? Pokud by hypoteticky Česká televize pozvala pány Passera či Mülera do televizního pořadu Věda 24, a začala jim klást dotazy mimo jejich obor, dotyční by zřejmě systém infiltrovali. Pokud by se k tomu ovšem propůjčili: Jestliže by kupříkladu Radim Passer pohovořil o adventistické tezi, že totiž druhý příchod Ježíše nastane v souhvězdí Orion, patrně by se neshodl řekněme s katolickým knězem Markem Orko Váchou, který se naopak snaží potencionální střety vědy a víry maximálně zahladit. Narušení systému v jednom společenském segmentu (například vědy) tak nemusí vůbec znamenat narušení systému jiného segmentu (například politiky či byznysu). Všeobecně řečeno, v lidech prostě dříme (bez ohledu na víru) mnoho latentní nesystémovosti – ale pokud se tato nedostane mimo svou sféru působení, bude vůči ostatnímu systému neškodná či dokonce zcela indiferentní.

Závěrem tedy snad tolik: Obdobně jako si lůza může demokraticky zvolit komunisty a nacisty, kteří přetvoří systém antisystémem takřka dokonale, tak může obdobným způsobem ctnostná společnost šlechtit kulturu a estabishment svými prozíravými názory a postoji – taktéž téměř k dokonalosti. Téměř. Dokonalá systémovost neexistuje, jakkoliv Popperovy teze o „otevřené společnosti“ její životaschopnost podporují. Určitá ideologická předpojatost a snížená prozíravost je totiž asi latentně v každém z nás. Příkladem zušlechtění systému „sektářskými“ voliči a reprezentanty budiž poměrně úspěšný americký stát Utah spravovaný většinově mormony (mormonská církev je zpravidla považována za sektářskou). Naopak méně jednoznačná (eufemisticky řečeno) je úspěšnost v islámském civilizačním okruhu, alespoň v posledních stu letech, pokud tedy neměly tamní státy štěstí na bohatá naleziště ropy.