Je brána jako symbol svobody. Pět dnů po jejím svatořečení papežem Janem Pavlem II. vypukla v Československu něžná revoluce, která smetla nenáviděné komunisty. Anežka česká naplnila svůj život službou bližním.

Její původ ji předurčil ke skvělé kariéře. Narodila se jako dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie pravděpodobně v lednu 1211. Byly ji vybrány skvělé partie, mezi nimi i římský císař nebo anglický král. Boží vůle však rozhodla jinak a ona svůj život zasvětila Bohu.

Jak je uvedeno na webu catholica.cz, v roce 1233 založila se svoji matkou v blízkosti kostela sv. Haštala v Praze, špitál sv. Františka, chudobinec a útulek pro pocestné. Špitál byl něčím jako středověká nemocnice. Zároveň k péči o nemocné založila špitální bratrstvo a vzápětí klášter Na Františku, který zaplatila ze svého věna. Rozhodla se zasvětit svůj život chudobě a i z toho důvodu vstoupila do řádu klarisek, což je ženská obdoba řádu františkánů založená svatou Klárou z Assisi. Ta také byla jejím velkým duchovním vzorem a dokonce si spolu obě ženy dopisovaly. Svatá Klára ji ve svých listech listech povzbuzovala k vytrvalosti a k dalším ctnostem. Nabádala ji, aby sloužila hrdinsky z lásky k Bohu, hledíce na Ježíše Krista jako do zrcadla a zdůrazňovala, že nejdůležitější ze všeho je chudoba.

Prvními řeholnicemi v novém pražském klášteře byly klarisky z Tridentu spolu s 9 pannami z lepších pražských rodin. Anežka Česká vstoupila do řádu 11. června 1234. Po složení věčných slibů se Na Františku z vůle papeže stala abatyší. Vynikala starostlivostí o pravého františkánského ducha a plna radostí pomáhala chudým. Jak napsal papež Jan Pavel II. „Sytila hladové, ošetřovala nemocné, pečovala o přestárlé, povzbuzovala bezradné, a tak byla schopna šířit pokoj a smíření, dodávat útěchu a vlévat novou naději.“

Její opravdové křesťanství potvrzuje Ludmila Pospíšilová ve své studii sv. Klára z Assisi a sv. Anežka Česká. Ta v ní uvádí. V legendě se nachází překrásné líčení života sv. Anežky v klášteře. Vzhledem k tomu, jak v té době žily šlechtičny v běžných klášterech, se jedná o svědectví skutečné hloubky Anežčina duchovního života a opravdovosti jejího následování Krista chudého a poslušného: „Vynikající panna se neštítila topit v sále ani pracovat v kuchyni pro konvent sester, ale také připravovat svýma přečistýma rukama s velkou pečlivostí zvláštní jídla, která posílala nemocným a slabým bratřím, starostlivá jako Kristova služebnice Marta pečovat o Pána v jeho chudých.“

Nám se může zdát normální, že řeholnice vykonávají takové práce. Jenomže v 13. století byla jiná situace a sestry se podle Ludmily Pospíšilové dělily na chórové a laické. Chórové sestry pocházely z urozených rodů, byly to dcery královské, šlechtické či bohatých měšťanů královských měst a ty dělaly jenom ty lepší práce, například vyšívaly. Kdežto tzv. služebné sestry byly obyčejného původu a jak už název vypovídá, jejich úkolem byla služba. Ony vařily, uklízely, praly, vytápěly místnosti a prováděly všechny takové práce. Bylo nemyslitelné, aby řeholnice pocházející z šlechtického rodu se zabývaly touto činností. Pro Anežku však byl prvořadý františkánský ideál následování Krista chudého a pokorného realitou každodenního života. Pro ni i její sestry. Nebo si snad někdo dokáže představit, že kterákoli jiná sestra z jejího společenství by odmítla následovat její příklad? Anežka byla dcera královská a představená. Její pokora a chudoba musely být o to víc víc inspirující. U ní v klášteře si byly všechny sestry rovny a každá musela zvládnout jakoukoliv práci. Stejně jako Anežka, která rovněž vařila a starala se o nemocné.

Jako jediná žena v historii má zásluhu na založení mužského řádu. Jednalo se o špitální bratrstvo Křížovníky s červenou hvězdou, jehož stanovy jako rytířského řádu potvrdil papež Řehoř XI. v roce 1237. Měla rovněž velmi dobré vztahy se svým bratrem českým králem Václavem I., kterému často radila a v roce 1249 zprostředkovala mír s jeho synem, jejím synovcem a pozdějším českým králem Přemyslem Otakarem II., jenž se proti němu vzbouřil s částí šlechty.

Po jeho smrti v létě 1278 v bitvě na Moravském poli přišly těžké časy i na Anežčin klášter. V českých zemích propukl hladomor, jen v Praze umřely tisíce lidí, a řeholnicím už nenosili do kláštera ani jídlo. Anežka v podstatě zemřela hladem a vyčerpáním v 71 letech 2. března 1282.

Hned po své smrti byla Anežka ctěná jako světice. O její svatořečení se však po staletí žádalo marně. K potvrzení její úcty došlo po složitě dlouhém procesu teprve 3. prosince 1874 papežem Piem IX, který ji prohlásil za blahoslavenou. Její kanonizaci dlouho bránil fakt, že se v minulosti ztratily její ostatky. Jejich existence totiž byla dříve podmínkou pro svatořečení. Kanonizační podmínky později upravil papež Jan. Pavel II. a tělesné ostatky už nebyly nutnou podmínkou pro svatořečení. Ten jí také prohlásil za svatou 12. listopadu 1989 ve svatopetrské bazilice ve Vatikánu.

O významu svaté Anežky České svědčí také fakt, že patří mezi čtyři české národní světce, kteří obklopují jezdeckou sochu svatého Václava od sochaře Josefa Václava Myslbeka v Praze na Václavském náměstí.

Zdroje:

Přehled českých církevních dějin 1, Jaroslav Kadlec, nakladatelství Křesťanská akademie, Řím 1987

Spiritualita sv. Anežky České

sv. Anežka Česká

Svatá Anežka: Od pečující princezny až k symbolu svobody

JAN ZIEGLER