„»Tak nám ženou učitelku Bednářovou znovu k soudu,“« řekla posluhovačka panu Švejkovi.“ Nějak takto by mohla vypadat příslušná pasáž v pomyslném Haškově románu o poměrech v postkomunistické ČR.

Když jsem se ve středu 22. ledna dozvěděl, že „Nejvyšší soud ČR zrušil osvobozující verdikt nad učitelkou Martinou Bednářovou, která čelí obžalobě z popírání ruských válečných zločinů na Ukrajině,“ (citát z webu ČTK), přepadla mě úzkost. Tohle jsme přece v listopadu 1989 nechtěli. Abych ale mluvil za sebe: toto jsem opravdu nechtěl. A protože k tomu došlo, moje důvěra v poměry v polistopadovém režimu byla – opět – vážně otřesena. Tvrdě na mě dopadá nesoulad mezi citátem klasika (volně) „Nesouhlasím s vámi, ale vždy budu hájit vaše právo to říkat“ a praxí orgánů činných v trestním řízení.

Aby nedošlo k omylu, zdůrazním v úvodu dva body. 1.) Od začátku ruské agrese proti Ukrajině stojím na straně Ukrajiny. 2.) Z toho, co vím o „kauze Bednářová“ (z médií) jsem dospěl k závěru, že s jejími názory souhlasit nemohu (byť s něčím snad částečně ano; např. o intenzitě bojů v Kyjevě v dubnu 2022 by se dalo diskutovat). Přesto jsem jejím trestním stíháním krajně znechucen a ve vztahu k nynějšímu režimu se dostavila značná dávka deziluze.

Jsem přesvědčen o tom, že jediným smysluplným a odůvodnitelným postihem M. Bednářové bylo zbavení učitelského místa. Aby svoji interpretaci ruské agrese nemohla dál šířit mezi žáky. To se stalo. M. Bednářová už učitelkou není – a tím měla kauza skončit! To říkám jako podporovatel Ukrajiny a současně stoupenec hodnoty jménem svoboda slova. Nikdy jsem se vnitřně nesmířil smířit s tím, že M. Bednářová byla za své názory - ano hloupé, nepravdivé a nevím jaké – orgány demokratického státu stíhaná. To je v naprostém rozporu s tím, za co jsem během sametové revoluce zvonil klíči. Ve vztahu ke svobodě slova je to nebezpečná hra s ohněm. Pokud vím, M. Bednářová nevyzývala ke genocidě, k násilí, nikomu nevyhrožovala. Pouze – v principu - v rámci svobodné debaty ve svobodné společnost, pravda, z pozice učitelské autority, vyjádřila JINÝ NÁZOR. A to ve svobodném demokratickém systému trestné být nesmí. Je-li, pak máme zákony, které jsou v rozporu s tím, co o sobě oficiálně hlásáme. Pokud popírala ruské válečné zločiny v nynějším konfliktu, pak jakkoli je to ohavné, mělo by to být předmětem otevřené debaty, nikoli trestního stíhání.

Opakuji: za takovou demokracii, jakou předvádí naše orgány činné v trestním řízení v této kauze, jsem jako pěšák sametové revoluce v listopadu 1989 klíči nezvonil a v našem městě na demonstrace a jiné akce nechodil. Když byla M. Bednářová první instancí osvobozena, vrátila se mi naděje, že tato postkomunistická demokracie se od mých ideálů příliš neodklonila. Pak, když bylo osvobození zrušeno, jsem tuto naději ztratil. Po druhém osvobozujícím verdiktu se mi, poněkud pošramocená, částečně vrátila. A po oznámení rozhodnutí Nejvyššího soudu, že bude celá tato nesmyslná kauza pokračovat,se dostavil další hluboké rozčarování. Jsem přesvědčen o tom, byla-li M. Bednářová pro společnost nebezpečná tehdy, když učila a žákům prezentovala alternativní interpretaci politicky nanejvýš vyhroceného tématu, tak poté, co byla místa pedagoga zbavena klesla její společenská nebezpečnost na nulu. Také proto mi celý proces připadá absurdní a jako stoupenci co nejširších mantinelů svobody slova zcela nepřijatelný.

To budeme každého, kdo má jiný názor na ruskou agresi než já, honit po soudech? A znovu a znovu a znovu? Co si tím chce tento režim dokázat? Stát, vláda, prezident, většina parlamentu je proukrajinská tak, jak nejvíc to jde. Stejně jako já. Tak proč nenecháme M. Bednářovou po výpovědi z postu pedagoga na pokoji? Proč z ní děláme novodobého „mučedníka“ v očích těch, kdo stojí na opačném názorovém pólu? Tomu nerozumím - a vlastně ani nechci.

I kdyby pokračování této kauzy dopadlo pro M. Bednářovou co nejlépe, má důvěra v tento režim, pokud jde o jeho skutečný vztah ke svobodě slova, zůstane natrvalo negativně poznamenána. Navíc si nejsem jist, že postavit se v nynější rusko-ukrajinské válce na stranu Ukrajiny není povinnost každého občana České republiky. Považuji to za morální povinnost vlády a také svoji vlastní, neb mi tak velí svědomí a politický úsudek. Není to ale morální povinnost například občanky Martiny Bednářové. Ve skutečně svobodné společnosti musí mít právo, pokud jde o politický postoj, postavit se na stranu agresora (Ruska) a nebýt za to trestně stíhána. Také o tento princip mi v listopadu 1989 šlo.