Nejdůležitější moment oceňovaného Formanova filmu Lid versus Larry Flynt zachycuje sebeobhajobu krále hanbatých tiskovin před soudem, kde byl chlípný byznysmen popotahován pro pohoršující nemravné fotografie ve svém časopise Hustler.

Flynt tam říká porotě (zhruba parafrázuji, film jsem viděl jednou a dost dávno): Podívejte na mne. Já jsem ten nejhorší ze všech. Pokud já nebudu omezen na svobodě vyjadřování, pak je tato svoboda zaručena pro všechny ostatní.

Sdělení je to dosti netriviální a je zcela v protikladu se současným unijním liberálním výkladem svobody slova. Podle tohoto výkladu si totiž někdo svobodu slova zaslouží a jiný už ne. Pokud někdo mluví poctivě, čestně a pravdivě, svobodu slova si zaslouží. Ale pokud jiný překrucuje, manipuluje, dezinformuje, lže či šíří nepodložené zvěsti jako fakta, pak pro něj svoboda projevu platit nemá. Jenže to je výklad, který slouží všem diktaturám. Rozvraceči, rozeštvávači, šiřitelé nepravd a překroucených narativů právo svobodně šířit své výroky nemají, protože demoralizují společnost, pletou lidem hlavy a nejspíše slouží imperialistickým zájmům cizích mocí. A svoboda pláče v koutě.

Princip svobody slova ale nestojí na zhodnocení slova nějakou autoritou. Svoboda slova buď platí i pro blbosti a nepravdy, nebo neplatí vůbec. Budeme-li odvozovat nárok na svobodu slova od hodnocení vhodnosti či škodlivosti šířeného slova, okamžitě vyvstane spor o kritéria takového hodnocení a o to, kdo o uplatňování těchto kritérií bude rozhodovat. A jsme jen krůček od zvůle. Společnost, která neustojí lži, neustojí ani svobodu a musí být řízena, hlídána, kontrolována a ovládána. A nakonec je na lži sama postavena. Hluboce se mýlí kýčovití rozhohnění moralisté, kteří si takové věty vykládají jako obhajobu lží. Forman svým filmem také nehájil zvrhlou pornografii. Hájil svobodu, která snahou o vyčištění komunikačního prostoru od zvrhlostí nemůže nebýt poraněna.

Americká vláda připravuje komunikační kanál, kterým by (nejen) obyvatelům Evropy zpřístupnila obsahy, jaké jsou v evropských zemích cenzurovány a postihovány. Od bojovníků za jedinou pravdu se ihned ozval vřískot. Třeba neporadce českého prezidenta Petr Kolář se vyjádřil, že „my“ v Evropě se snažíme svobodu slova vnímat jinak než „oni“. To znamená, že svoboda slova je od toho, aby chránila svobodu, ne lež.

Jenže pokud svoboda slova nechrání lež, nechrání vůbec nic. Cokoli může být někým považováno za lež, když se mu to nebude hodit do krámu. Neselektivní svoboda slova přitom neznamená žádné vyvinění z možných sankcí v případech, kdy je nějakým výrokem někomu prokazatelně způsobena prokazatelná újma. Máme celkem propracovanou legislativu, na základě které se lze domáhat v občanskoprávním řízení kompenzací za poškození dobrého jména nebo za jinou újmu způsobenou slovem. Máme trestný čin pomluvy. Postižitelné je i šíření poplašné zprávy nebo úmyslné uvádění někoho v omyl za účelem jeho poškození či získání nekalé výhody. Ve všech těchto případech ale leží důkazní břemeno na tom, kdo se domáhá postihu či odškodnění.

Toto téma není ničím novým. Už tak před dvaceti lety jsem byl vláčen pokrokovými médii (včetně onoho nejpokrokovějšího), když jsem se opakovaně vyslovoval proti kriminalizaci kapel za nevhodné texty. Prý jsem se tím stal stoupencem a obhájcem obsahu oněch textů. Přitom jsem o dotyčných muzikantech psal, že jsou to pitomci, které by jejich rodiče měli vytahat za ušiska. Ale že nemají být státem zakazováni.

Cenzurováním a kriminalizací nehorázností nebojujeme s nehoráznostmi ale se svobodou. Odmítnutím cenzury a kriminalizace nehorázností se nehlásíme k nehoráznostem ale ke svobodě.

psáno pro IVK