Demonstrativně homosexuální třicátník se stává předsedou vlády jedné z nejvýznamnějších zemí světa, jaderné velmoci, dědice ohromných mocenských a kulturních tradic. Na to nelze reagovat jinak než výrokem: pokrok nezastavíš.

To zkušená švédská komunistka (to není nadávka, to je její před lety otevřeně deklarovaná orientace) - a nyní paní EU komisarka - říká, že masové migraci se EU bránit nemá, že ji má naopak podporovat, že to chce milion přistěhovalců ročně navíc, aby prý tu měl kdo pracovat. Korektně trvá na tom, že jí jde o jen imigranty legální, ne o ty ilegální. No, nevím, jak na černochovi nebo Arabovi někde na ulici poznáte, jestli je legál nebo ilegál, a co je v tom za rozdíl. Z ilegála udělá legála jedno razítko.

Nás by mělo zajímat jiné kritérium: integrovatelnost. A ta se u přidělování razítka zkoumá jak? Vysvětlil někdo protlačovatelům multikulti ideologie, že z milionové vlny, která před devíti lety zalila Německo, jich do dnešního dne stihla nastoupit do práce sotva polovina, zatímco ta druhé už nejspíš pracovat nikdy nebude? No, pokrok nezastavíš.

Východní myšlení bylo na Západě vždy oblíbené až idealizované. Proto ona fascinace teokratickým Tibetem nebo hare hare kršna kršna vlivy v rockové hudbě. Na Kampě proto před patnácti postavili u břehu Vltavy sochu indického mudrce Šrí Činmoje. Teď se socha stěhuje do skladu, protože mudrc prý drcal do malých holčiček. Fuj, mudrci! Nezastavitelný pokrok je zajímavý i tím, jak fanatismus menšin svádí do těsného sousedství aktivisty, kteří by se navzájem umlátili.

Na jeden starý Jiránkův kreslený vtip jsem si vzpomněl při gradaci kauzy juchajícího lidoveckého předsedy v době masové vraždy a dlouhé hodiny po ní. Lhát se nemá a politik stojí na důvěře veřejnosti. Já nejsem ministr ani člen Bezpečnostní rady státu, ale když v době střelby zastavila moje tramvaj mimo zastávku naproti Filosofické fakultě a zůstala stát, trvalo sotva pár minut, než se člověk z telefonu dověděl, co se děje.

Je to legrační, je to trapné, je to nedůstojné. Ale mně na tom i s odstupem zajímá jiný moment. Říkám tomu eróháctví. Jistá omezenost v tom, že člověk si na pracovišti nejen přátelsky připije s kolegy a popovídá si s nimi, ale že musí do rána tančit na Michala Davida (!!) a pařit s kolegy z kanceláře. To mají ti byrokrati tak úzké obzory? Nemají své vlastní kamarády a svůj soukromý život? Musí sdílet intimní chvíle opilosti, milostného roztoužení nebo pokaženého žaludku zrovna s kolegy z práce? Jak to tam asi vypadalo, 12 hodin po začátku mejdanu?

Po práci legraci, říkává jeden můj někdejší kolega a dnes kamarád. Tyhle světy se nemají míchat. Dělá to zlo v pracovních vztazích. A hlavně, je to fakt nevkusné. Ale v dnění době teambuildingování asi pokrokové.