Věříte, že svět je nesen zákonem pokroku? Že v etických a společenských otázkách se věci jaksi „samy od sebe“, jakousi přirozenou zákonitostí, vyvíjejí k lepšímu, že svět spěje k dokonalosti?

Nuže, tato myšlenka neustálého pokroku je „mýtem, nikoliv zobecněním zkušenosti“, píše C. S. Lewis ve svém eseji „Poslední noc světa“ z roku 1951.

Pokouší se v něm vyrovnávat se s některými z myšlenek, které mohou odrazovat moderní lidi od toho, aby brali vážně starou křesťanskou tezi o náhlém konci tohoto světa při „druhém příchodu Kristově“.

Pokud Lewisovi dobře rozumím, pak tento mýtus pokroku nám plete hlavu několikerým způsobem: Jako bláhovou a dobově podmíněnou odsouvá „barbarsky apokalyptickou“ naději v osobní návrat Kristův. Usnadňuje naše zabydlení v tomto světě tím, že nám namlouvá, že na všechno máme dost času. A současně zaslibuje, že snad můžeme nějak uhodnout zápletku dramatu, jehož jsme postavami, ba dokonce, že už ji vlastně známe a že vše dopadne dobře. Tím vším nás „odvádí od našich skutečných zájmů a skutečných povinností“, píše Lewis.

Ale jak by mohly postavy divadelní hry uhodnout celkovou zápletku?

„My nejsme autorem hry, nejsme producentem, nejsme dokonce ani diváky. Jsme na jevišti. Naší starostí je mnohem spíše zahrát dobře scény, ve kterých „účinkujeme“, než se snažit uhodnout, co bude v dalších scénách následovat. Nemůžeme vědět, kdy světové drama skončí. Opona může být spuštěna kdykoliv. Tolik věcí bude přerušeno! Možná jste se měli příští týden ženit, možná jste měli být příští týden povýšeni; můžete být na pokraji velikého vědeckého objevu, mohou ve vás uzrávat velké reformy. Jistě by žádný dobrý a moudrý Bůh nebyl tak nerozumný, aby to všechno zmařil? Kdykoliv, jenom ne teď!“

Takto my lidé uvažujeme, protože si namlouváme, že víme, oč v dějinách jde, co je podstatné a co jde i v našich vlastních životech. Stále totiž bláhově předpokládáme, že známe hru. Ale neznáme ji! Nevíme nic o budoucnosti a jen sem tam něco o minulosti. Nikdy jsme neviděli celou hru zvenčí, nikdy jsme nepotkali žádnou z postav kromě nepatrné hrstky těch, kteří „účinkují“ ve stejných scénách jako my. Nevíme, kdo je hlavní postavou a kdo jen statistou, dokonce ani nevíme, zda jsme v prvním nebo ve čtvrtém jednání! To ví jen Autor.

„Můžeme mít jistotu, že celá hra má smysl, ale nemůžeme jej prohlédnout. Autor má co říci každému z nás o té úloze, která nám byla svěřena a kterou tady hrajeme,“ varuje Lewis, a dodává, že autorský soud, i s komentářem, uslyší jednou osobně každý z nás.

„Jednoho dne bude absolutně spravedlivý verdikt – chcete-li, dokonalá kritika – uplatněna na všechno, čím každý z nás byl a je…“

A proto všechno nadmíru záleží na tom, abychom roli, která nám byla v této hře – pro tento rok – svěřena, zahráli dobře…

Konzervativní noviny