Ať se to někomu líbí, nelíbí, odmítá to, vítá to, nebo ho to štve, ženy se pozvolna začínají ujímat vlády nad naším světem. Kupodivu to ale nejsou feministky, ženy bojovnice, od kterých se to kdysi tak nějak očekávalo, ale jsou to ženy matky se svým vrozeným ochranitelským instinktem, jsou to maminky pečovatelky. Na roli otců, kteří měli dříve tendenci spíš trestat než omlouvat, je nazíráno čím dál s tím větším podezřením.

Role muže a ženy ve společnosti i v rodině bývala rozdílná. Otec byl ten racionální a nepromíjející chyby svých potomků. Matka bývala ta emocionální, ta chránící, chápající a omlouvající.

Otec se většinou chlubil těmi nejúspěšnějšími ze svého rodu a ještě víc je tlačit dopředu. Matka se snažila ochraňovat ty nejslabší a nejpotřebnější, pomáhat jim a promíjet jejich chyby a přešlapy. Pokud byly tyto dva principy v rovnováze, bylo zcela jistě správně.

Za posledních padesát let se ale svět změnil a to nejen všemi těmi stroji a přístroji, které používáme, ale i (možná hlavně) fungováním společnosti. Role mužů se postupně mění a vytrácí.

Jen malý příklad. Když se před nedávnem řeklo o muži, že je příliš zženštilý, byl to odsudek, dnes je stejný odsudek, když se o muži řekne, že je příliš maskulinní. Když vidíme ty navoněné a vystajlované chlapíčky, musí vás napadnout, že je zženštilost téměř normou.

Tak se Evropa soupeřících rodin, měst a států, postupně mění v soubor mamahotelů, ochraňující své občany jako kvočna svá zlobivá kuřátka.

Když své děti vychovával muž, nechal je dělat chyby. Chyby jsou totiž to nejdůležitější, z čeho se lze rychle a efektivně poučit.

Ve chvíli, kdy se dítě rozhodlo sáhnout na rozpálená kamna, muž ho párkrát upozornil, že je to „hajssss“ a taky pěkná pitomost. Když to, i po půl hodině, marného vysvětlování, jeho potomek nedokázal pochopit, nechal se ho dotknout horkých kamen. Byl to drsný způsob, ale ten malý člověk se poučil, a pokud to nebyl úplný pitomec, už to nikdy příště vědomě neudělal.

Maminky na to jdou jinou cestou. Jsou plné soucitu a empatie, na rozdíl od otců jsou vždy a pokaždé ochotny přiskočit a zadržet ruku levitující nad rozpálenou plotnou. A jsou to ochotny udělat po třetí, po čtvrté a v podstatě do nekonečna. Stále a stále jsou ochotny napomínat, upozorňovat a znovu napomínat. Ale touhle cestou většinou k žádnému radikálnímu poučení nedojde a to mládě bude stále natahovat ručku k nebezpečným věcem. Každá správná maminka, nejistá si svou všudypřítomností, začne raději kolem nebezpečných věcí stavět ochrany, zábrany a ploty.

A přesně stejně se chovají i současné evropské státy. Snaží se ochraňovat své občany nejen před nebezpečím, ale i proti jejich vlastní hlouposti. Tak jako ta přepečlivá maminka se jim čím dál tím víc dívají přes rameno a jsou připraveny kdykoli přispěchat a říci mu, co dělá špatně. Ve svém nitru cítí, že to dělají pro dobro svého stáda a proto si nikdy nepřiznají, že je to kontraproduktivní. Vždyť to přece dělají s tak dobrým úmyslem.

A tak se z té kdysi fungující demokracie se stává současná kulhající maminkokracie. Vlády se tak stále víc a víc chovají jako přepečlivé maminky a snaží se nás stále vodit za ručičku. Mají tendenci naslouchat a pomáhat těm neúspěšným, což je v pořádku. Ale špatné je, že to dělají za cenu podvazování snah těch úspěšných.

Tahle naše maminkokracie se nás snaží stále víc a víc vodit jako marionety a říkat nám, co bychom měli, co smíme a co nesmíme. Většina populace Evropy si na to pozvolna zvyká a při každém problému zvedá oči k ochranitelskému státu. Z kdysi sebevědomých a dravých Evropanů se stávají vyděšení mamánci, držící se i v dospělosti státu za ručičku a při každém zahřmění se mu schovávají pod sukně. Pro normální život jsou čím dál tím méně použitelní a zbytku planety jsou trochu pro smích.

Problém je ten, že se současné státy se nejsou schopny dívat na své občany realisticky. Hledí na ně, jako ty maminky, idealistickým pohledem a proto je vidí, jací by měli být a ne takové, jací skutečně jsou. Díky tomuto zkreslenému nazírání jim nedávají to, co by jejich občané doopravdy chtěli, ale to, co by z pohledu ochranitelského státu měli chtít.

A proto ten svět kolem nás funguje, tak jak funguje.

Autor je spisovatel