Když se řekne venkov, většina lidí si v lepším případě vybaví Policii Modrava, zemědělství, zdravý vzduch a romantické západy slunce nebo vlastní dřevo přikládané do krbu. Ale ten lepší pohled je velmi povrchní a neúplný. Na venkově žije třetina českých obyvatel, která to ani náhodou nemá jednoduché.

Tady je totiž odněkud někam skoro vždycky pěkně daleko, a i když má každý venkovan pochopitelně kolo, k cestě do civilizace, a tedy k životu akutně potřebuje auto. Autobusových a vlakových spojů valem ubývá a ne vždycky vyhovuje časování. A tak se vesničan ironicky pochechtává, když ho zpovykaný měšťan poučuje, jak má přesedlat na elektrokolo nebo ideálně zdravě chodit pěšky. Pěší chůze totiž my vesničané máme dost - na rozdíl od obchůdků, lékáren, školek, zdravotnických zařízení, obuvnických dílen, kavárniček a dalších výdobytků občanské vybavenosti, které nám mnohde chybějí. České vesnice navíc dostaly v posledních letech pekelně zabrat.

Jižní Plzeňsko jsem letos od jara objela nepočítaně a tady na venkově tři desetiletí bydlím. A tak mohu směle podat zprávu o stavu nejen zdejšího kraje. Předně je to domov tisíců lidí, kteří tady žijí tisíce let a své okolí vlastnoručně zušlechťují. Opakovaně jsem starostu nenašla v kanceláři obecního úřadu, ale v montérkách s lopatou v ruce nebo na traktoru při výkopových pracech. Možná se vám zdá, že vesničanům se v dnešní době žije jednoduše, protože bydlí ve svých domcích, pěstují vlastní zeleninu a otop jim zdarma poskytne blízký les. Jak kdo. I tady například mnozí žijí v bytovkách a paneláčcích, kde na ně drahota dopadne stejně neúprosně. Na rozdíl od lidí z městských sídlišť si vesničan obtížně najde druhou práci, protože dostupnost služeb všeho druhu i pracovních příležitostí je tady minimální. Právě proto mnohé vesnice mladí houfně opouštějí, a tak někde bývá přes den pusto až do víkendu, než sem dojedou chataři z měst. Třetina hospod navíc po zákazu kouření, EET a covidových restrikcích už neotevřela a v mnoha místech klekl i místní krámek se vším možným, když si mnozí vesničané zvykli nakupovat při cestě z práce ve městě, kam pracovně dojíždějí.

Platí ale i ještě jiná věc. Na venkovské obyvatelstvo působí vzdálenost od města naopak blahodárně. Lidé tu tak lehce nepodlehnou moderním blbinám, neoblaflo je zelené šílenství klimatické a nepotřebují genderové vymoženosti, aby věděli, že příroda vymyslela jen dvě pohlaví. Ani tady nevzývají válečné totemy a nepřejí si žádné války, protože tváří v tvář smrti vědí, jak cenný je každý lidský i zvířecí život. Můžete to poznat na vlastní kůži, když namísto rychlého průjezdu vesnicí na návsi zastavíte, opustíte svůj opancéřovaný elektromobil a pomalu se projdete některou vsí. Na mnoha místech můžete objevit malé společenské zázraky. Tu místní vlastnoručně opravili starou kapli, jinde postavili novou hasičárnu nebo společné posezení. V místní hospůdce narazíte na pamětníky, kteří vám barvitě okomentují černobílé historické fotografie. Poznáte nadšence, který s místními každoročně nacvičí divadelní představení, vede místní kapelu, trénuje mladé nohejbalistky nebo vychovává rybářský dorost. To jsou ostrůvky venkovské pospolitosti, které lidstvu pomáhají přežít. I kdyby ty ostrůvky vypadaly jako důchodkyně v Chlumčanech, co si pod stromem povídaly o literatuře, nebo dělnice, co ve Chválenicích seděly u kávy na schodech před bytovkou.

Tak totiž vypadá normální svět, který stojí za opečovávání. A já udělám všechno pro to, abych jej uchránila před vším moderním, invazivním a zničujícím. Na žití postaru totiž nic špatného není. Stavte se a uvidíte.

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů a senátorka