Ve světě se dějí věci, které vás, abych tak řekl, zasáhnou přímo do srdce. A vaše nejvnitřnější já se přímo zachvěje. Buď odporem anebo nadšením. Tím zrovna nemyslím světové konflikty anebo to, že v Africe vypukla nějaká záhadná choroba. Či tvrzení, které se náhle začalo zjevovat v novinách, že velká část obyvatel Spojených států a EU se domnívá, že Země je placatá. To je sice zpráva tzv. „na hlavu“, ale to, že je někdo blbec s našincem přímo nezatřese. Takových už jsme viděli! Ovšem, když se dozvím na ČT24, že: „…Harrisová i Trump chtějí zrušit daň ze spropitného…“, tak to se mnou může skoro seknout. Autor sice neuvádí, který idiot zavedl v Americe placení daně ze spropitného, česky řečeno také „dýška“, ale musel to být podle mě neuvěřitelný vůl. To mně připomíná dobu, když jsem chodil k panu holiči Lokvencovi, co mu nedávno to kadeřnictví znárodnili a donutili ho tam navíc vyvěsit tištěnou cedulku vydanou jakýmsi Svazem socialistických holičů. A na ní bylo napsáno: „Neurážejte nás spropitným“. A pan Lokvenc měl tehdy plat asi 450 Kčs měsíčně a dvě děti.

Tuzér, diškerece, dýško, spropitné, drobná pozornost a podobně doprovází lidstvo podle mého názoru od té doby, co byly vymyšleny peníze. Ne-li dřív! Tuzér jsou ve skutečnosti jediné peníze, které dává zákazník příjemci přímo a zaslouženě.

To třeba už v dobách lidu Homo rhodesiensis, co sídlil prý v Etiopii, v době, když se platilo škebličkama, a náčelník Umba Rumba, jehož kmen sídlil sice blízko pobřeží, ale ne přímo tam, kde se škebličky běžně nacházely, chtěl vyjádřit, jak si pošmákl, vypil poslední hlt kvašeného nápoje z rozžvýkaných lián a „šoupnul“ jako „dýško“ takovou malou škebličku do dlaně bezzubé babizně, co měla výrobu onoho opojného nápoje na starosti. Jako pozornost. To jako, že mu ty liány dneska fakt dobře rozžvejkala svými bezzubými dásněmi. Byla jako přežvykovačka známá široko daleko v rozlehlém okolí. Možná proto, že ji z dásní trčely jako dva kly proti sobě zvláštně vybarvený zuby, který prý dodávaly jejímu výrobku zvláštní aromatické chuti. Pokud právě tato známá specialistka naflusala do hliněné nádobky onen rozžvýkaný omamný nápoj, dostal tento obzvláště zajímavou chuť a odér. O síle ani nemluvě. Tak ať baba vidí, že je on náčelník a že mu na nějaký tý škebli nezáleží!

V podstatě je to něco takového, jako když Frantovi z hospody Na růžku dáte větší tuzér, protože pivo u něj je jako křen, a ne jako ty slivky už starého Dymáčka za rohem. Tuzér neboli dýško je zvláštní druh odměny, do kterého státu a úředníkům Finančního úřadu podle mne je kulový, protože to je výrazem zvláštní a silné úcty a kontaktu mezi prodávajícím a přijímajícím.,

Tuzéry dáváme, když jsme spokojeni. A tuzéry přijímáme, jsme-li v určitém postavení, jako ocenění kvality naší práce. Tuzéry či dýška jsou prostě s námi. Vztáhneme-li tento můj názor na právě proběhlé volby ve Spojených státech, co se týče slibu, že oba zruší daň z tuzéru, té vychytralý a neupřímný Kamale nevěřím ani slovo! A domnívám se, že Trump je podle politických odborníků sice tak trochu šílenec, ale není blbec a je to byznysmen. Takže tu nechutnou daň z tuzéru zruší. Dle mého názoru je tuzér jedním ze základních lidských zvyků a činností. Jako je například pomlouvání nadřízeného, manželská nevěra, dloubání v nose, když nás nikdo nevidí. A celosvětově ověřená skutečnost, že jablka ze sousedovy zahrady jsou zcela určitě lepší než z té naší. Zvláště pokud si soused nevšimne, že jsme je jaksi „přemístili“ apod. O tomto všem jsem se přesvědčil v mnoha zemích i na různých kontinentech. (až na ty manželky, já nerad zboží, kde není vidět, co je pod obalem!!!)

Dneska se neustále probírají volby v USA a co bude dál, válka na Ukrajině a co bude dál a Izrael. Co bude dál. A vůbec, jak je to ve Svaté zemi s tuzéry? He?! Protože se jedná o prastarý zvyk, ani v Zemi zaslíbené, v zemi původně zvané Kaan, prostě v Izraeli, se bez tuzérů neobejdeme. Byl jsem tam prvně v době, kdy se sice nestřílelo tolik jako dneska, tedy za druhé intifády, ale taky to nebyla žádná sranda. Ale jsou zvyky, které překonají i vřavu válečnou.

Tuzéry se odevzdávají personálu za nějakou úsluhu i tam. Jak pochopí každý vzdělanec. A taky vás na to „nenápadně“ upozorní ten, co na tuzér čeká. Protože jsou na světě vždycky zaměstnání, kde tuzér je hlavním zdrojem příjmů. A také hlavním motivem, jak donutit obslužný personál k co největšímu výkonu. V cestovních příručkách se píše, že „zpropitné“ má být ve výši cca 5 až 10 % ceny. … No ale ceny čeho? Jaká je cena odnesení kufru v Izraeli? V Evropě se to lehce zjistí, ale v různých jiných zemích například v Izraeli, je to trochu jinak. V Izraeli je sice všechno skoro stejné, protože tam je to tak napůl Evropa, ale na druhé straně úplně jiné.

Je jedno, jestli jste přijeli do hotelu zrovna z letiště v Tel Avivu anebo z hromadného výletu na Golany (pokud se tam zrovna nestřílí). Vystoupíte z autobusu a průvodce vás požádá, abyste si počkali, až šofér anebo obsluha vyndá ze zavazadlového bagáž. Ke každému kufru je nutno se osobně přihlásit a potvrdit, že ten kufr je skutečně váš. Postaví vám ho k noze a nalepí na něj číslo vašeho pokoje. Nikdo nikam neodchází, dokud nejsou všechny kufry venku a všichni cestující se nepřiznali, že ty kufry jsou jejich. Kufry jsou polepeny a nastává další akce. Vy se vydáte do hotelového pokoje a necháte kufry pod dozorem úslužného personálu. Personál se skládá z izraelských Arabů, donedávna též z Palestinců (to jsou ti, co bydlí na územích spravovaných palestinskou samosprávou), ale také z různě hodně tmavě hnědých Židů z Orientu, (míním Židy, kteří přišli ze severoafrických a středovýchodních států, Jemenu, Etiopie atd.) Vy jako turisté vyfasujete klíč od pokoje a můžete se jít ubytovat. Kufry mezitím někde jsou. Nepříliš dlouho. Deset, patnáct minut. Pak se ozve „ťuky ťuk“ a přijde mladý muž, lehce vás pohledem zkontroluje, zda jste skutečně ti, co stáli před tím u toho autobusu. Zeptá se, zda ty kufry, co přinesl jsou skutečně vaše, vše podáno decentně a na úrovni. Kufry dá, podle vašich pokynů na kufroidní stolek a zůstane stát zády ke dveřím. Klidně a jasně.

Našinec coby světák zaloví lehce v kapse a předá nenápadným pohybem, z dlaně do dlaně, bankovku. Protože izraelský šekel není úplně konvertibilní, jmenuje se ona bankovka dolar. Jeden dolar. Bez mrknutí oka čeká obsluha dál a ve vzduchu visí jednoznačně, skoro jako by to bylo napsáno, že ty kufry byly nejen dost velký ale hlavně byly DVA! Dva kufry, tudíž dva …

A teď, jak říkali klasici Šimek a Grossmann: „Teď se ukaž, blamáž! Co jsi zač!?“ Osoby měkké sklopí zrak a začnou se šacovat, kam sakra dali ten další dolar, kruci, teď jsem ho tady měl, z peněženky a kapes vylézají šekely a pětidolarovky, ba i zelená česká stovka se objevila a ten další dolar tady ne a není.

Mladý muž nic neříká, vše se děje ve vteřinách a pokud nenajdete ten další dolar včas, odejde obsluha s kamennou tváří. Ve dveřích se lehce ukloní, ale vzduchu se třepotá silná informace: „Dva kufry, tak dva dolary, sáhibe z buranova!“

Osoby silně lakomé, případně též, chudé dají jen jeden dolar, čímž je celý zájezd opovržlivě označen jako „Holanďani“, (už před 40 lety v Západním Německu se státní značka NL na holandských automobilech překládala u obsluhy v restauracích jako „nur Limonade“), případně Skoti a lakomí Skandinávci. Zajímavé je, že i ti co poznají, že mluvíte slovanskou řečí, si vás nikde nespletou s Rusy. Tedy židovskými Rusy anebo vůbec Rusy (obecně bývalými občany SSSR). Bohatí ruští návštěvníci prý buď rozhazují hrsti dolarů anebo naopak nedávají zásadně nic.

Chudí ruští Židé v hotelích nebydlí, ti vozí po letištích vozíky s bágly a taky tahají ty kufry hostům na pokoje. A pokud někde zabloudíte, třeba na letišti ve směsi nápisů angličtiny a hebrejštiny, neomylně vás osloví rusky a poradí, co a jak. Takové letiště v Tel Avivu to není takový krcálek jako Praha Ruzyně. Tam zabloudíte fik-mik! A pozor, bývalé občany SSSR najdete také všude ve všech možných službách okolo Mrtvého moře. Nevím proč, ale tam jsem potkal skoro všude nepříjemné ruské Židy, kteří se chovali/y (byly to většinou ženy) jako kombinace tzv. „lepších pražských Rusek“ a zároveň jako typické „děžurné“ ze sovětských Interhotelů. No třeba jsem měl jenom smůlu.

Ale zpět. Kufry jsou na pokoji a je pokoj. Hoteliér ví, že se mu do baráku nedostal nějaký podezřelý osamocený kufr, který by mu tam mohli propašovat „čekatelé na rozkoše se sedmadvaceti pannami v islámském ráji“. A vy máte téměř úplnou jistotu, že než vám kufr přinesli na pokoj, že vám za a) z něj nikdo nic neukradl, za b) ale také nikdo nic nepřidal. Viz již shora zmínění hoši, co milují, když něco někde vybouchne a zabije nevěřící.

A právě v tom okamžiku dojde k té historické události. Pro mne vždy úžasné a nezapomenutelné. Český turista předává jako tuzér v daleké cizině hotelovému poslíčkovi DOLAR. Tedy jen jeden dolar za jeden kufr, ale stejně.

To je podle mne ukázka skutečného vítězství 17. listopadu. A ne ty miliony keců, co už měsíc poslouchám a už je mi z nich na blití. Jestli se prý máme dobře, nebo jestli se máme špatně a co kdo zjistil „výzkumem mezi lidem“. Jako každoroční loutkohru před tím památníkem, kde mladí komunističtí idioti v uniformách mlátili studenty, kladou květiny dnešní komunisté z Hradu a vlády. Památníkem těm studentům, kteří vyhnali z Hradu a vlády tehdejší komunisty.

Pryč je doba, kdy tam kdy tam chodili hlavně disidenti , studenti a ti co byli rádi, že bolševik je pryč , kdy se tam chodilo jásat. Dneska se tam hlavně řve, píská a nadává a už zase nastupují „klaky“ stejně smýšlejících, co mají patent na rozum.

Koukám na ten cirkus a vyhlašuji, že pro mne je největším důkazem toho, že se to nakonec povedlo, právě ten tuzér v ruce českého turisty ať v dolarech anebo eurech, který předá obsluze či číšníkovi obyčejný našinec, což bylo za totáče něco nepředstavitelného. A nepotřebuje k tomu ani souhlas ZV ROH, ZV KSČ, ani ministra vnitra (no i dneska na vnitru sedí ti, co by rádi tenhle švajneraj, co si každej říká, co ho napadne, zarazili, že ?!?) a ani výjezdní doložku.

A ty kecy o listopadu si mohou všichni nechat od cesty.

Mě těší ten dolar, nenápadně vložený do ruky nosiče a nějaké to euro zanechané na stolku v kavárně u moře. To znamená, že jsem svobodný člověk.

Knížky můžete objednat zde.