"Když jsme byli mladí, většinou jsme si mysleli, že tohle je přechodná fáze a že, jak bude čas pokračovat, budeme mít lepší společnost založenou na sociální spravedlnosti, kde není korupce a stát bude prosperující. Všechno šlo od špatného k ještě horšímu a někdy to vypadá tak, jakoby stát směřoval ke zhroucení, ale lidé jsou vždy bezmocní …"

Hovoří snad tyto věty někomu z duše? Také se do ní vkrádá, nebo už dokonce vstoupil, pocit zklamání, že se vlastně zas tak mnoho v novém režimu nezměnilo? Nebo jen k horšímu? Slyším podobné názory dost často a přiznám se, že rovněž občas podléhám skepsi. Společnost, kde není korupce – to je sen hodný utopistů minulých staletí. Ona je všude, ale jsou státy, bohužel nikoli ten náš, kde je přece jen v míře poměrně malé. Prosperující stát, to by bylo příjemné, ale přišla obtížná doba, na níž však, přiznejme si, jsme se podíleli, už tím, že jsme volili takové parlamenty, a s jejich požehnáním takové vlády, které nám dovolovaly žít nad poměry. A ještě ztrácet korupcí a různými tunely. Nejsme sami; v některých státech je to ještě horší. Což není útěcha, ale konstatování.

Tyhle poznámky, dost neučesané, píši jako pamětník, když teď sedím nad nedávno doručenými hlasovacími lístky s otázkou – koho volit? Na to se dnes odpovídá opravdu velmi těžko. Nicméně při všech těch stescích bych rád věřil, že alespoň někteří příslušníci mé generace, narodil jsem se za války, uznávají, že se alespoň něco zlepšilo. Když byly naše tři děti malé, byly mandarinky k dostání jen před Vánoci, a pokud jsem měl štěstí a přišel včas, prodali mi pouze jeden kilogram s odůvodněním "aby se dostalo na všechny". I tak se nedostalo. Nejen mandarinkami živ je člověk. Vozový park na našich silnicích se pronikavě změnil, a na skládce v malé podkrkonošské vísce vídám vyhozené lednice a pračky lepší, než máme doma. Nám, se třemi dětmi, se nedařilo mnoho ušetřit.

Ale je to teď opravdu tak špatné? Pro někoho jistě ano. Znám takové lidi a jejich počet není zanedbatelný. Ale co ten průměr, který vidíme v nákupních centrech? Co spousty našich občanů mířících k různým mořím? Přitom nejde jen o ta moře, ale především o to, že je to možné. Že není nikdo, kdo by takovou cestu povoloval, což bylo v minulosti ještě poměrně nedávné nezbytným krokem. V řadě případů jediným a posledním, když šlo o cestu na "západ". I to znám. Dál než k podání žádosti jsem nikdy nedospěl. Následovalo zamítnutí, pokud si úřady vůbec daly tu práci, aby mi to sdělily. Obvykle ne. Je pravda, že teď je to se sociálním státem špatné, což vím také. Jsem důchodce a můj někdejší plat nepatřil k těm závratným.

Teď konečně k úvodnímu citátu. Kdo myslíte, že ho napsal? Někdo z mých vrstevníků, který žil, jako mnoho jiných, ba většina, událostmi konce roku 1989, dobou probuzených nadějí? Nikoli. Dovolil jsem si citovat větu z letošního novoročního dopisu, který mi každý rok posílá můj dlouholetý přítel dr. Usman Ali Chán, přírodovědec, teď už také v důchodu. Jméno naznačuje, že musíme hledat daleko. Ten muž je Pákistánec. Zklamání je obecnější.

Nebo jinak. Tohle je dnešní Pákistán, a nutno uvážit, že je to země žijící stále na pokraji konfliktu. Poskytnu tedy další citát: "I když váhám uvěřit v úplnou zkaženost senátu, spoléhám jen málo na čestnost a pravdomluvnost značného počtu senátorů. Většinou to jsou nuly chabé mysli a jako senátoři úplně nezpůsobilí. Jedni jsou nízcí demagogové … jiní boháči a své postavení si koupili … (jiní jsou) omezení, málo chápaví a hoví nízkým předsudkům …" Může to zase svádět k ukvapeným závěrům o místě a době. Takže nespěchat. Tohle napsal jeden z členů americké vlády již v 19. století a citoval to John F. Kennedy, ano, někdejší americký prezident, ve své knize "Profily odvahy" (Praha, 1968, str. 17). Problémy tedy byly i ve státě, který je pokládán za reprezentanta demokracie. Můžeme tak jen připomenout – nic nového pod sluncem.

Nesnáz je v tom, že vysoké postavení mnohdy, vlastně dost často, postupně zatemňuje mysl. V totalitních režimech je to ještě pronikavější, ale ani demokratický systém není proti tomu imunní. Vzpomínáte – Ladislav Mňačko, "Jak chutná moc"? U nás jsme to v minulém režimu dopracovali na dělení "my" a "oni", a teď to opět ožívá. Přesněji zas to ožilo. Sotva jinak. Nejen v senátu, ale také v parlamentu se naši zástupci těší výhodám, jejichž porovnání s někdejšími výsadami šlechty minulých staletí je docela na místě, občas je dokonce překonává. Ovšem zase – zvolili jsme si je. A opět je tu neodbytná otázka – koho tedy volit?

K předchozímu úryvku si ještě jednou poslužme knihou, kde Kennedy cituje současníka, proslulého novináře Waltera Lippmanna, jenž tehdy napsal: "Úspěšní demokratičtí politikové jsou až na tak vzácné výjimky, že je lze považovat za div přírody, lidé váhaví a ustrašení. Jejich politická činnost tkví pouze v tom, že získávají, usmiřují, podplácejí, svádějí, balamutí anebo jinak se snaží naklonit si ty voliče, kteří se domáhají splnění svých požadavků výhrůžkami. Pro takové politiky není rozhodující, zda návrh zákona je dobrý, nýbrž zda je populární, pro ně není rozhodující, zda se zákon osvědčí nebo bude užitečný, nýbrž zda se okamžitě zalíbí vlivným voličům." Tohle v knize následuje po více než sto let staré kritice senátu. Můžeme jen s lítostí dodat, že naše media Lippmanny neoplývají. Jen se zamysleme nad naším dvousethlavým parlamentem. Bohužel nejedno jméno, které dnes slyšíme z této masy, která mi připadá anonymní, se objevuje spíš v souvislosti s různými maléry. Mnohem méně se píše o tom, co se přece jen povedlo. Něco snad přece ano, ale zákony, které se v rychlém tempu novelizují, nejsou dobrou vizitkou.

Je to potíž. Mění se prostředí, hmotná úroveň, ale lidé ne. V obecné škole svého dětství jsem ještě měl náboženství, což byly spíš pohádky. Až později, v jiné souvislosti, jsem četl některé pasáže ze Starého zákona. Nejsem teolog; tohle bylo v rámci studia dějin vědy, protože v tomto starobylém textu se najde ledacos i z téhle oblasti. Doporučuji proroky, jejichž ústy Hospodin co chvíli káral svůj vyvolený lid, jaký je špatný, nenapravitelný. Vyjmenovával stejné špatnosti, na jaké žehráme dnes. Nic nového pod sluncem.

Co dál? Z toho, co jsem zatím napsal, by vcelku vyplýval spíš nihilismus. Nemá cenu se o něco snažit. Výhodnější je hledat, komu zaplatit za tu či onu výhodu, kde se k něčemu snadno dostat. I to je lidská vlastnost, bohužel u nás rozkošatělá.

Mohl bych doporučovat, a činím to – před volbami do jakéhokoli orgánu přemýšlet. Jak je však zřejmé, přemýšlím zatím bez úspěchu. Vím, že bych měl volit, ale koho? Po více než dvaceti letech bychom měli už přece jen dokázat poznat, co je typický předvolební slib. Chyták. Strana, která by mi slíbila dvojnásobný důchod, by byla od začátku podezřelá. Zájemců o posty je hodně. Ale jací jsou? Či jací budou? Zase ten Mňačko, doporučuji přečíst. Předchozí úvahy se nesly v duchu "nic nového pod sluncem". Bohužel, a příklady z minulosti to potvrzují. Ale přece – stojí za to trochu ten život zlepšit.

Co takhle začít u sebe, pro začátek zkusit být alespoň slušnější? Slavný muž, který loni zemřel, záviděli nám ho mnozí po celém světě, se stal doma občas vysmívaným jako "pravdoláskař". Bohužel spojení pravdy a lásky je také sen, sám uvedený výraz pak je smutným obrazem toho, jak taková dvě slova mohou získat pejorativní nádech. Současně jako bychom od politiků nechtěli slyšet pravdu, třeba v době hospodářských potíží ono churchillovské "slzy, pot a krev", také proto, že obyčejně nejsme ochotni prolít nic z toho. Není divu, příjemné to rozhodně není. Navíc však, příklady z našeho politického světa ukazují, že vysocí úředníci, krásně se říká "služebníci státu", sice slouží, ale jinak, než bychom potřebovali. Je to těžké, navíc když nejednomu politikovi činí problém vyjádřit se slušně, tedy nikoli, že media jsou hnojem či podobně. Slovník našeho parlamentu je smutným obrazem. Slova hýbají, příklady táhnou.

Trocha slušnosti by tedy neškodila. Nedávno jsme byli v nákupním centru, večer, koncem týdne. Pokladní měla výraz, který spíš odrazoval jít k té kase. Leč nebylo zbytí. V samoobsluze nekradu, musím platit. Pokladní měla unavené, propadlé rysy tváře. Domýšlím si obraz – doma děti, manžel, starosti. Když jsem zaplatil, popřál jsem hezký víkend. Možná takový nebude – úklid, vaření a kdo ví co ještě. Ale ta žena se usmála a poděkovala. Ono to tedy jde, přinejmenším v jistém směru. Problematičtější je dovolávat se poctivosti. Teď nemyslím to, že jsem samozřejmě v samoobsluze platil, ale vracím se k politikům – aspoň trocha poctivosti ve "službě státu." Je naděje?

Doufejme, že ano. Jinak by mohlo dojít na slova, která měl před šestadvaceti stoletími říci svému žákovi proslulý učený mistr Kchun-fu-c', jehož spíš známe jako Konfucia:

"Tuan-mu Cch' se zeptal na základy dobré vlády.

'Jsou takové: dostatek potravy, dostatečná výzbroj a důvěra lidí.'

'Předpokládejme, že vyvstane nezbytnost a nebude možné mít hned všechny tři podmínky. Která z nich může být opomenuta?'

'Válečný potenciál.'

'A z těch dvou, která je méně nezbytná?'

'Potrava. Všichni podléháme smrti, ale bez důvěry obyvatel nemůže existovat žádná vláda.'"