My Češi jsme a budeme v tomto úsilí o zničení křesťanství a jeho nahrazení jiným náboženstvím poněkud stranou. Naši náboženští fanatici se navzájem vyhubili v několika dávných náboženských válkách a zbyli ti volnomyšlenkáři, kteří jsou sice prohlašováni za neznabohy, ale v pravém slova smyslu jimi nejsou.

V Evropě také došlo už dávno k něčemu zdánlivě nepochopitelnému, co lidé fundamentálně věřící neradi přijímají. V šestnáctém století, v období renesance, začali někteří uvažovat nenáboženským způsobem v tom smyslu, že ne vše, co je psáno v náboženských textech, musí být doslova pravda. Renesance tak uvolnila lidské myšlení, lidského ducha, začala se rozvíjet věda a filosofie. Pochmurnost brutální doby středověku byla nahrazena jasem poznání, došlo k narušení tmářské religioznosti a k uvolnění. Dar svobodného myšlení je neocenitelný. Došlo postupně i k rozmachu technologie, výroby i kultury a Evropa, a s ní i Amerika, je dnes tam, kde je.

Tento rozmach evropského kritického myšlení se týká i náboženských dogmat včetně bible. Ve srovnání s přírodovědeckými znalostmi dneška je jasné, že bible se skládá spíše ze starověkých bájí než z výkladu skutečných znalostí. Oběh slunce okolo země, stvoření světa v sedmi dnech a vznik živých bytostí jednorázovým stvořením neodolaly vědecké analýze. Také historie Blízkého východu, jak je popisována v bibli, je v mnohém neúplná nebo přímo nepravdivá. Archeologické nálezy například ukazují, že Jericho, údajně dobyté Izraelity na konci 13. století před naším letopočtem, bylo v té době už delší dobu v troskách. Králové Saul, Šalamoun a David také asi neměli ten význam, jaký jim bible přičítá. Šalamoun, na příklad, je popisován jako jeden z nejmocnějších králů světa, který svým věhlasem zastínil i slávu tehdejších faraonů. Problém je, že v egyptských textech té doby není slavný Šalamoun vůbec zmiňován. Buď tedy neexistoval, nebo jeho království bylo velmi malé a nevýznamné.

Ani Nový zákon není ušetřen diskusí o nesrovnalostech. Nedávno nalezené Jidášovo evangelium je toho dokladem, jedním z mnoha.

Přesto, že takovýchto nesrovnalostí je možné najít mnoho, bible pro lidstvo stále zůstává zdrojem moudrosti, překračujícím věky. O staré předvědecké vysvětlení života na zemi vůbec přece nejde, jde nám o dalekosáhlý výklad morálky a lidských vztahů, který je základem našeho myšlení a jednání.

Stranou od tohoto proudu zůstává islám, kde renesance neproběhla a islám tak zůstává ve formě, ve které byl formulován prorokem Mohamedem a jeho následovníky v sedmém století našeho letopočtu. Islám je zvláštní v mnoha ohledech. Hlavní je ten, že autorem celé svaté knihy je jedna osoba, Mohamed. Ten tvrdí, že mu knihu postupně vyprávěl Bůh po částech během asi dvaceti let, během Mohamedových četných vidění. Tato vidění měla asi charakter transu. Pozdější úpravy byly, ale nevýznamné. Korán je tedy podle islámu autentickým slovem Allaha.

To mění smysl tohoto náboženského textu velmi podstatně. Bible se dá vysvětlovat jako soubor starověkých bájí, ale v případě Koránu je to jinak, je to neomylné slovo Boha. Ale: je tam mnoho poznámek o tom, že Allah stvořil člověka z hlíny (23:12, 30:19), že stvořil nebe a zemi za sedm dní (11:9 a následující) a další, a ve skutečném životě tomu tak nebylo. V Koránu se najdou ohlasy židovského a křesťanského myšlení té doby, bez ohledu na skutečnou ověřitelnou pravdu. Logicky z toho plyne, že Korán je také jen výtvor člověka. Ukazuje myšlení doby, kdy vznikala. Proto je a zůstane součástí starověkého dědictví lidstva.

Dnes však, v současné náboženské válce, nejde o boj Koránu a Bible. Jde o boj mezi svobodným myšlením a fundamentalistickým rigidním myšlením starověku. Víra nedává nikomu právo usilovat o životy druhých lidí, o ovlivňování jejich myšlení terorem a hrozbami. To patří do starověku a středověku, a to by se měli dozvědět všichni fundamentalisté všech náboženství.