Další kapitola z geopolitické eseje Františka Novotného Svět na rozcestí, na prahu dalšího kola staronové hry o globální trůn

Esej Svět na rozcestí jsem napsal na jaře tohoto roku jako pokus rozkrýt, kam současný svět směřuje, a nakladatelství Elka Press ji pohotově koncem září 2024 vydalo. Text sestává ze čtyř částí, první PĚT STOLETÍ HRY O GLOBÁLNÍ TRŮN popisuje mechanismus, jímž se řídí globální válčení, NEMOCNÁ DÁMA EVROPY je věnována postavení a významu Evropské unie, část SOUČASNÉ KOLO HRY O GLOBÁLNÍ TRŮN popisuje stávající globální velmocenské rozložení a ČESKÁ POZICE pak postavení České republiky. Níže uvedená ukázka pak představuje kapitolu z části PĚT STOLETÍ HRY O GLOBÁLNÍ TRŮN.

KRÁTKODECHÝ PAX AMERICANA

Po rozpadu Sovětského svazu a jeho sféry vlivu v roce 1991 se Spojené státy staly nikým neohrožovaným globálním hegemonem a zdálo se, že nikdo jiný nemá na globální trůn zálusk. Jejich pozici upevnila úspěšná první válka v Zálivu (1990–1991), jež se dá pokládat za „policejní akci“ proti lupiči, který přepadl a vyloupil sousedův dům, tedy proti iráckému diktátorovi Saddámu Husajnovi, jenž přepadl a obsadil Kuvajt. Tato akce měla širokou podporu světa, když se do ní pod egidou OSN zapojilo 28 států, a Saddám Husajn byl z Kuvajtu vyhnán, nikoli ale jeho režim v Iráku odstraněn.

Za „policejní akci“se dá považovat i americká intervence pod záštitou NATO do občanských válek na Balkáně v roce 1995 (operace Rozhodná síla) a pak od března do června 1999 (operace Spojenecká síla). Ačkoli si každý může o bombardování bosenskosrbské armády a pak srbského území myslet cokoli, od názoru, že se jednalo o agresi, jako je dnešní Putinova proti Ukrajině, přes pirátské útoky na území suverénního státu či za nelegální útoky v rozporu s Chartou OSN, faktem je, že po náletech v roce 1999 občanská válka na Balkáně ustala a lidé se zde dočkali míru. To se nepodařilo nikomu, ani Evropské unii, která přispěla k rozpadu k Jugoslávie, když se projevila německá afinita k Chorvatsku, mající kořeny ve druhé světové válce, kdy nacistické Německo v dubnu 1941 uznalo jako loutkový stát ustašovské Chorvatsko.

Zásahem proti Srbsku uplatnily Spojené státy svůj statut globálního hegemona, když silou přinutily Miloševiče se síly vzdát a vynutily si uznání svého světového pořádku i na Balkáně. Na straně druhé se obnažila mocenská slabost Evropské unie.

Jen na okraj. Je příznačné, že titíž lidé, kteří dnes požadují zastavení války na Ukrajině i za cenu toho, že Ukrajina přijde o část území, nepřestávají lát Spojeným státům, když udělaly totéž, když v roce 1999 zastavily válku na Balkáně za cenu nezávislého Kosova. To, že Srbsko o ně přišlo, pokládají za velkou křivdu, za vinu Spojených států, ale to, že by Ukrajina měla přijít o větší území ve prospěch Putinova Ruska, jim jaksi nevadí.

Na zásah proti Miloševičově Srbsku navázala druhá válka v Zálivu neboli irácká (2003–2011). Oficiálním důvodem bylo obvinění iráckého diktátora Saddáma Husajna, že produkuje a plánuje použití zbraní hromadného ničení a podporuje teroristickou organizaci Al-káida. To druhé byl čistý výmysl, okolo prvního obvinění není ani dnes jasno. Informace o ZHN, jež posloužily k ospravedlnění invaze do Iráku, se později označovaly za nepravdivé a žádné ZHN opravdu nebyly v Iráku nalezeny, ale v roce 2015 odtajněné dokumenty CIA odhalily, že v roce 2005 proběhla operace Avarice, během níž USA přes iráckého prostředníka větší množství ZHN vykoupily a popření existence těchto zbraní bylo nutné k hladkému průběhu operace.

Co tedy bylo skutečným důvodem irácké války? Byly to opět geopolitické zákonitosti, jež vedly Spojené státy, aby přinutily Irák podrobit se americkému světovému pořádku. Nápovědou, proč k zásahu došlo, je v tomto případě postoj Francie, tehdejšího francouzského prezidenta Jacquese Chiraca. Již v roce 1975 Chirac jako francouzský premiér přivítal Saddáma Husajna (tehdy ještě viceprezidenta) při návštěvě Paříže slovy „Saddám Husajn je můj osobní přítel a velký státník“. Tím začala s podporou tehdejšího prezidenta Giscarda d´Estaigna úzké spolupráce mezi Francií a Irákem, vycházející z opozice Francie vůči Spojeným státům a NATO.

Během návštěvy Paříže Saddám podepsal kontrakt na dodávku dvou jaderných reaktorů, přičemž se po návratu do Iráku chlubil, že to je „první krok k výrobě arabské atomové bomby“, aniž tušil, že první jaderný reaktor Osirak mu těsně před dokončením zničí v roce 1981 izraelský nálet. Dále se Francie zavázala Iráku dodat zbraně za 1.5 miliardy USD včetně špičkových systémů protivzdušné obrany, řízených střel a bojových letounů Mirage.

Oplátkou se Irák zavázal k velmi výhodným dodávkám ropy pro Francii. Počátkem 90. let získala francouzská firma Total Gina Elf exkluzivní koncesi na těžbu suroviny na nalezištích Madžnún a Bin Umar, která se měla začít v plné šíři realizovat po skončení sankcí OSN, uvalených na Irák po invazi do Kuvajtu v roce 1990. Není divu, že prezident Chirac odrazoval amerického prezidenta George W. Bushe od útoku na Irák, když pád Saddámova režimu by připravil Francii o výhodné ropné koncese a navíc, podle exšéfa britské rozvědky MI6 Richarda Dearlovea, Saddám Husajn finančně podporoval Chiracovy volební kampaně. Když se pak kandidátské země EU včetně České republiky připojily ke stanovisku těch evropských politiků, upozorňujících, že odmítnutí americké invaze do Iráku by ještě vztahy mezi EU a USA zhoršilo, neodpustil si Chirac na jejich adresu zlostnou poznámku, že se „kandidátské země zachovaly nevychovaně a lehkomyslně a propásly dobrou příležitost zůstat zticha“.

Spojené státy nesměly připustit, aby jeden ze základních principů poválečného světa, amerického globálního pořádku, a to princip rovného přístupu k surovinám, deklarovaný Atlantickou chartou jako jeden z druhoválečných cílů anglosaských velmocí, porušil někdo s přístupem ještě rovnějším, takže musely zlikvidovat Saddámův režim dříve, než by OSN odvolala embargo vůči Iráku, Francie by mohla z exkluzivní koncese na těžbu irácké ropy získat strategickou výhodu a svět by se znovu propadl do bojů o co nejvýhodnější individuální koncese.

Samotný průběh operace „Irácká svoboda“ byl velmi úspěšný. Americké a britské letectvo pomocí chytré munice, různými způsoby naváděných leteckých pum a řízených střel, vyřadilo z akce iráckou protivzdušnou obranu a velitelské uzly a poté v pozemním tažení spojenci zlikvidovali celé irácké divize včetně obávaných jednotek Revolučních gard. V manévrových bojích v otevřené pouštní krajině se za vzdušné nadvlády zřetelně projevila převaha amerických tanků Abrams nad jejich iráckými protějšky sovětské/ruské provenience a 12. dubna 2003 padl Bagdád. Ačkoli byl Saddám Husajn v prosinci 2003 zajat a o tři roky později v Iráku popraven, musely okupační jednotky čelit rostoucímu povstaleckému hnutí, jak sunnitskému, tak šiítskému. Nicméně se podařilo slepit iráckou vládu a v roce 2011 se mohly americké a spojenecké jednotky z Iráku stáhnout. Těžbu ropy má nyní pod kontrolou státní společnost Iraq Petroleum Company.

Když Jacques Chirac v roce 2007 odstoupil z prezidentských voleb a novým francouzským prezidentem se stal Nicolas Sarkozy, skončila francouzská rebelantská politika vůči USA a France se vrátila do všech struktur NATO.

Ačkoli z Iráku je ještě podařilo Spojeným státům vybruslit se ctí, o válce v Afghánistánu (2001 – 2021) se to říci nedá. Válka začala jak odveta Spojených států a dalších 45 zemí za teroristický útok na newyorská Dvojčata 11. září 2001 a cílem bylo zajetí Usámy bin Ládina a zničení islamistického režimu Tálibánu. Proti čistě vojenskému cíli operace Trvalá svoboda nelze nic namítat, ale v dalších letech byla americká armáda a její spojenci pověřeni posunout Afghánistán ze středověku k demokracii, tedy zahájit program sociálního inženýrství – čistokrevný progresivismus. Takto zaúkoloval americkou armádu prezident Barack Obama (2009–2017), který se nijak netajil svým levičáckým, progresivistickým smýšlením, k němuž patří i přesvědčení, že dobrodiní demokracie se dá naordinovat shora, dokonce z cizího státu. Progresivistická Obamova administrativa sice chtěla Afgháncům prokázat dobro, ale tak, jak si je představovala ona, nikoli však Afghánci.

S takovým úkolem by si však neporadila žádná armáda na světě, žádná armáda není určena k tomu, aby v zemi polodivokých islámských kmenů zaváděla demokratické instituce, jako je parlament, všeobecné volební právo a vysokoškolské vzdělání žen.

(V moderních dějinách se vyskytují dva případy, kdy se okupačním silám podařilo ustavit v obsazených zemích demokratický systém, jež autor, včetně výjimečných podmínek, pojedná v jednom z příštích příspěvků do NP.)

Nicméně afghánská válka a hlavně ostudný útěk z Kábulu prokázal, že Spojené státy trpí mocenskou dušností a že Pax Americana zřejmě nevydrží sto let, jako vydržel Pax Britanica. Když připojíme, že to byl též Obama a progresivistickým křídlem ovládaná Demokraticka strana, kdo na americké politické scéně požadoval a prosadil vstřícný přístup k Íránu a komfortní obchodní podmínky pro komunistickou Čínu spolu se sdílením špičkových technologií, nedivme se, že tyto země a s nimi Rusko vyhodnotily postoj USA jako mocenskou slabost, jako vhodnou chvíli k napadení americké pozice globálního hegemona, jenž ztratil dech v důsledku toho, čemu se říká kulturní války. Rozpad americké společnosti na dva nesmiřitelné tábory progresivistů a konzervativců, kde už nejde o politiku ve vlastním smyslu slova, ale o to, jak má být předefinován člověk a jeho úloha ve světě, je pak příčinou, proč je Pax Americana u konce s dechem.

Závěrečná poznámka k přetištění kapitoly na Neviditelném psu:

Jak vyplývá z komentářů, někteří čtenáři Neviditelného psa nenávidí Spojené státy a hodnotí jejich mocenské zásahy ve světě slovy, která si nijak nezadají s tím, co psalo komunistické Rudé právo za studené války. Těmto lidem nedochází, že zlem není americký světový pořádek, ale právě naopak, neuvědomují si, že jestliže se nepodaří kulturní války zastavit a jejich prohloubení Spojené státy ještě více oslabí, čeká svět velký globální konflikt, pro který se ukrajinská válka a izraelsko-íránská konfrontace stanou pouze krotkými předehrami. A nový světový pořádek, který z tohoto konfliktu vzejde, bude mnohem horší než ten americký.
______________________________________________________________

František Novotný, Svět na rozcestí, další kolo staronové hry o globální trůn, nakladatelství Elka Press, Praha 2024