Univerzálním zájmem se paradoxně stal pocit, že vše na světě je v nepořádku.

Třetí článek maďarského spisovatele a publicisty Jánose Sebeöka uveřejnil týdeník Euro ve svém čísle 27, tedy v polovině loňského roku. Pan Sebeök jej začíná napohled ironicky:

Nacházíme se v kritické situaci. Na planetě zuří globální oteplování a celá věc nám, soudruzi, začíná přerůstat přes hlavu. Tady musejí všechny žerty stranou. Leden byl studený, často dokonce mrazivý. I v únoru byla ještě jakž takž zima, ačkoli, co si budeme povídat, už to nebylo úplně ono. Všímáte si, doufám, toho vývoje? V březnu už začalo zpoza mraků vykukovat slunce a kabátům nezbylo než se vrátit do svých imaginárních hrobů, tedy do skříní. Duben už byl pomalu zralý na opalování, ale skutečný konec světa nastal úderem prvního máje, kdy se otevřely pláže. Potřebujete snad pádnější důkaz pro to, že alespoň na severní polokouli nepochybně bují globální oteplování?

Naši neinformovaní předci tyhle jevy kdysi interpretovali jako příchod jara. Leden studený, duben zelený. Bláhově věřili, že příchod dubna znamená jaro a první červnové pařáky zase léto. Dneska je však všechno jinak. První rašící pupeny zúžily náš asociační okruh na jediné: na pylovou alergii. Hepčí! To jste kýchli vy? Tak vidíte, že mám pravdu. Jedním z rizik a zároveň vedlejších účinků ochranářské paranoie je, že společně s komíny chrlícími chuchvalce kouře ztratila na aktuálnosti paradoxně i romantika rozkvetlých lučin. „Vstupovat na trávník přísně zakázáno!“ zněla kdysi směrnice. Její novodobá verze zní: „Radovat se z jara přísně zakázáno!“ Z jara můžeme mít už jenom hrůzu. Co můžeme, my dokonce musíme! Novodobou černou listinou budiž pylový kalendář. Výčet doby výkvětu jednotlivých rostlin připomíná řadu biblických pohrom seslaných na Sodomu, jeho význam je však stejně mlhavý jako dodonské věštby. Ambrózie, posekaný trávník, akát - každý z nich představuje jednu z ran Božích. Pupeny pak nejsou ničím jiným než rachejtlemi ďábelského ohňostroje. Hrozbu však představují nejen květiny, ale i samo slunce, uctívané kdysi Egypťany jako božstvo. Dnes nás při pohledu na ně napadá jediné: rakovina kůže. V nejlepším případě je vnímáme coby alternativní zdroj energie. Uctívat je nadále coby zdroj života je však vyloučené. Něco takového si pseudozelení nepřejí.

Situace je na pováženou - slunce svítí, kytky kvetou. Ještě že je člověk ustrojen i na takové pekelné podmínky. Dokonce za těchto drastických podmínek vyráží i na dovolenou. Zákeřné paprsky ani rozkvetlá louka, nic nemůže odradit dav od záměru vzít si volno. Volnost především. Ostatně ani ostnatým drátům se nepodařilo zastrašit svobodného ducha a přimět jej přestat uvažovat ve filozofických perspektivách. Proto se ani hrdinové naší doby nezaleknou vlastního stínu na písečné pláži. Blížící se doba volna jako by daný stav nebrala ani v nejmenším na vědomí. Kdekdo si chce vybrat volno. A z toho by teprve jednoho polilo horko. Penziony lákají přesně na to, čím zelení straší. Skoro by se zdálo, že sluneční paprsky a zeleň přece jen nejsou natolik smrtelně jedovaté. Tady se však sluší dodat, že dát letní dovolené zelenou má s ekologickou zelení pramálo společného. A je to právě ona údajná katastrofa neboli hlavní sezóna, co živí turismus především. Zvláštní, že jsem dosud neviděl žádného šejka, který by si rval vlasy kvůli globálnímu oteplování. A to je Dubaj „rájem na zemi“.

Není od věci dívat se na problém s nadhledem. Proto maďarský publicista pokračuje v ironickém duchu i v následující části svého článku:

Bojujeme proti skleníkovému efektu a pochutnáváme si přitom na jahodách, vypěstovaných ve skleníku, hrozby klimatických změn analyzujeme v klimatizovaných místnostech. A nesmím zapomenout ani na značku BIO, kterou má dnes už opravdu kdejaký účastník reality show - i naše romská televizní star Gyözike. Věru výstražné znamení, neklamné to znamení naší doby. Ochránci přírody doporučují, abychom místo bioetanolu hovořili spíše o agroetanolu. Bioetanol však nemá pro ekologii žádný hlubší význam. A řepkové pole nebo plantáž s palmovým olejem jsou stejné ekologické pouště jako každá jiná monokultura.

Takže si to shrňme: požehnané slunce nám nahání hrůzu, život bez pylové alergie je takřka nemyslitelný. To však není všechno. Lidstvo má novou hrozbu: labužnictví. Úbytek se pro naši konzumní společnost stal stejným imperativem jako nadbytek. Nadbytek: kupení, utrácení a získávání prostředků reprezentuje v podstatě stejný stav duše jako anorexie, spoření energií nebo úbytek kalorií (případně populace). Ochranářství je leskem na rtech globalizace. Chtělo by to však spíše tlustou vrstvu líčidla, aby zakryla ruměnec z tolika hříchů dnešního lidstva. Je nad slunce jasné, že máme co do činění s prapodivným stavem mysli, v němž je na jednu stranu zahrnuto vše a zároveň i úplný opak tohoto „všeho“. Genetická manipulace, atomová energie či výfukové plyny figurují v našem povědomí jako hrozba stejného druhu a stupně závažnosti jako psí exkrementy nebo pampeliškové pápěří. Padáčky semínek pampelišky, obří meteorit řítící se zákeřně na planetu Zemi nebo teroristická výhrůžka al-Káidy šířená po internetu v nás vyvolává stejnou míru zděšení. Každý druhý se orientuje v problematice, všichni jsme o tom četli nebo slyšeli. Naše rozmluvy připomínají diskuse dobře informovaných paranoiků. Jednu věc tenhle informovaný, vystresovaný životní styl citelně postrádá: pocit štěstí.

Jak vidíme, optimismus a humor pana Sebeöka se pomalu vytrácí, a tak článek končí tímto pochmurným konstatováním:

Politici, nadnárodní společnosti i ochránci přírody potřebují podobné figurky, jako je strašpytel Švehla z Únosu Sabinek. Panikáře a neurotiky z donucení. Osoby věčně neklidné, s neukojitelnými potřebami. Univerzálním společným zájmem, respektive nepsanou dohodou se paradoxně stal pocit, že všechno na světě je v nepořádku. Z tohoto pocitu dnes všichni vycházíme. Zastrašování je ostatně hlavní vábničkou všemožných sekt. Šťastný člověk je dnes velice nebezpečný. Protože ten, kdo ničím nestrádá, je málokdy ochoten se plně podvolit.

Co vy na to, uctívači zeleného boha? A co na to vy ostatní? Necháme si stále vymývat mozky ideologií environmentalismu? Pořád ještě nikomu při spatření předpony eko- nenaskakují pupínky?

Dá se předpokládat, že nikoliv, protože lidská blbost je věčná. Ale stojí za to proti ní bojovat. A hlavně: nesmí se v tom boji přestat.

P.S.- Vyznavači environmentalismu včera znovu dokázali oddanost své ideologii - a penězům. Skupina příslušníků nátlakové organizace Greenpeace zablokovala vchody do budovy Rady EU v Bruselu na protest proti tomu, že se ministři snaží zachránit ekonomiky svých zemí miliardovými injekcemi do bankovního sektoru místo toho, aby tyto sumy dali na "boj proti globálnímu oteplování"! Nad imbecilitou takových požadavků už rozumný člověk jen nevěřícně kroutí hlavou. Naše hospodářství může klidně zkolabovat, hlavně že nalijeme miliardy do černé díry boje s chimérou klimatických změn. Včera naštěstí zelení vyděrači neuspěli a žádné výpané nedostali, ani jim nebylo přislíbeno. Dej Bůh, aby se to stalo pravidlem, protože peníze věnované ideologii se vždy rozplynou jak pára nad hrncem a nikdo se už nedopátrá, v čí kapse nakonec skončily.